149

Demokratické selhání Británie

CAMBRIDGE – Skutečné bláznovství britského hlasování o odchodu z Evropské unie nespočívá v tom, že se vedoucí představitelé země odvážili požádat občany, aby poměřili výhody členství s imigračními tlaky, které toto členství vytváří. Spočívá spíše v tom, že laťka pro odchod ležela absurdně nízko a vyžadovala prostou většinu hlasů. Vzhledem k sedmdesátiprocentní účasti voličů to znamenalo, že zastánci vystoupení zvítězili díky podpoře pouhých 36% oprávněných voličů.

To není demokracie; to je ruská ruleta na státní úrovni. Rozhodnutí s enormními důsledky – daleko hlubšími, než jaké představuje změna ústavy (ačkoliv Velká Británie samozřejmě psanou ústavu nemá) – padlo bez odpovídajících kontrolních a vyvažovacích mechanismů.

Bude se hlasování muset po roce opakovat, abychom měli jistotu? Ne. Musí brexit podpořit parlamentní většina? Podle všeho ne. Věděli obyvatelé Velké Británie, o čem ve skutečnosti hlasují? Absolutně ne. Nikdo opravdu netuší, jaké budou důsledky, a to jak pro postavení Británie v systému globálního odchodu, tak i pro její domácí politickou stabilitu. Obávám se, že to nebude hezký obrázek.

Západní občané mají samozřejmě velké štěstí, že žijí v mírové době: měnící se okolnosti a priority lze řešit prostřednictvím demokratických procesů, nikoliv zahraničních a občanských válek. Jak přesně má ovšem vypadat spravedlivý demokratický proces v případě nezvratných rozhodnutí ovlivňujících samotnou definici státu? Opravdu stačí k jeho rozpadu získat 52% hlasů v jeden deštivý den?