PAŘÍŽ – Když Velká Británie v roce 1973 vstoupila do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, byla na chvostě evropské integrace. Nadcházející referendum o jejím dalším členství v Evropské unii přináší otázku, jestli je dnes Británie v čele evropské dezintegrace.
Věc nemá mnoho společného s bezvýznamnou dohodou, k níž ministerský předseda David Cameron nedávno dospěl se svými kolegy v EU. Stěží lze věřit tomu, že právě tato dohoda v červnu rozhodne o osudové volbě Británie. Zásadní otázkou je, zda členství v EU stále poskytuje dostatečně velké přínosy, aby převážily nad ztrátou suverenity, která s ním souvisí.
Není to téma k diskusi jen v Británii. Pro mnohé v EU je však velice těžké si tuto otázku položit, protože Evropa je stále emocionálně nabitá. Jedině v Británii může k ochodu z EU vyzvat ministr kabinetu ze strany, která zemi do unie přivedla. Žádný německý, francouzský ani španělský politik hlavního proudu by se neopovážil o věci otevřeně diskutovat, natož argumentovat pro rozvod.
PAŘÍŽ – Když Velká Británie v roce 1973 vstoupila do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, byla na chvostě evropské integrace. Nadcházející referendum o jejím dalším členství v Evropské unii přináší otázku, jestli je dnes Británie v čele evropské dezintegrace.
Věc nemá mnoho společného s bezvýznamnou dohodou, k níž ministerský předseda David Cameron nedávno dospěl se svými kolegy v EU. Stěží lze věřit tomu, že právě tato dohoda v červnu rozhodne o osudové volbě Británie. Zásadní otázkou je, zda členství v EU stále poskytuje dostatečně velké přínosy, aby převážily nad ztrátou suverenity, která s ním souvisí.
Není to téma k diskusi jen v Británii. Pro mnohé v EU je však velice těžké si tuto otázku položit, protože Evropa je stále emocionálně nabitá. Jedině v Británii může k ochodu z EU vyzvat ministr kabinetu ze strany, která zemi do unie přivedla. Žádný německý, francouzský ani španělský politik hlavního proudu by se neopovážil o věci otevřeně diskutovat, natož argumentovat pro rozvod.