2

Brexit britského bankovnictví

LONDÝN – Když jsem se stal v polovině 90. let šéfem bankovního dohledu ve Velké Británii, moji přátelé to nepokládali za velkolepý ani vzrušující posun v kariéře. Bankovní regulace byly obskurní obor, nikoliv nepodobný čištění kanálů: možná nezbytný, ale rozhodně ne téma na první stránky. Dotazy, jak trávím pracovní dobu, byly obvykle spíš projevem přátelské zdvořilosti než skutečného zájmu.

O dvacet let později se struktura bankovních regulací v Evropě vyhoupla na špici politické agendy v Londýně. Je to jeden z klíčových bodů nového jednání premiéra Davida Camerona o podmínkách britského členství v Evropské unii.

Jedním ze čtyř Cameronových hlavních požadavků na EU je národní výjimka u některých bodů jednotné soustavy pravidel, kterou se Evropská centrální banka snaží zavést v bankovní unii eurozóny, aby zajistila konzistentní přístup ve všech zemích. Francouzi a další se obávají, že tato výjimka by mohla umožnit Británii, aby ve snaze o získání konkurenční výhody uvolnila finanční regulaci v Londýně, přestože nedávné důkazy naznačují, že kapitálové požadavky na banky i další mechanismy kontroly činnosti bank jsou dnes v Londýně přísnější než kdekoliv jinde v Evropě. Například neexistuje žádný evropský ekvivalent britského požadavku striktně oddělovat drobné a komerční bankovnictví, přičemž odpor francouzské a německé vlády naznačuje, že žádný podobný ekvivalent nejspíš ani nevznikne.

Důvod, proč má dnes bankovní dohled – a obecněji finanční regulace – vyšší politickou prioritu, je nasnadě: Finanční krize z roku 2008 ukázala, že krachy bank by mohly mít katastrofální důsledky pro ekonomiku jako celek.