LONDÝN – Devátého července se vedoucí představitelé největších světových ekonomik sejdou v italské L’Aquile na Fóru velkých ekonomik (MEF), aby zde diskutovali o pokroku v otázce nové úmluvy o globálním klimatu. Za šest měsíců má být v Kodani uzavřena dohoda, takže schůzka MEF přichází v klíčovém okamžiku. Když se mnozí z týchž vedoucích představitelů sešli v dubnu, aby řešili hospodářskou krizi, správně se zavázali, že učiní „vše, co je nezbytné“. Je třeba, aby se ve stejném duchu neslo i jednání v L’Aquile.
Existuje k tomu obrovská vůle. Nová americká administrativa podporuje rázné kroky své země. Čína si klade ambiciózní cíle při snižování energetické náročnosti a mohutně investuje do obnovitelné energie. Také Indie předložila svůj akční plán. Evropa si stanovila za cíl snížit do roku 2020 emise na úroveň o 30% nižší než v roce 1990, dojde-li k uzavření ambiciózní globální dohody. Japonsko zveřejnilo vlastní návrhy na výrazné snížení uhlíkových emisí. Závazky přicházejí z celého světa.
Praktické problémy však přetrvávají. Požaduje se, aby se celosvětové emise do roku 2050 snížily na méně než polovinu úrovně z roku 1990, přičemž vrcholu dosáhnou před rokem 2020. Protože jsou emise rozvojových zemí celkově nižší než emise rozvinutého světa – a pro udržení hospodářského růstu a boj s chudobou bude zapotřebí, aby se krátkodobě i nadále zvyšovaly –, padl návrh, aby rozvinuté země snížily do roku 2050 emise nejméně na úroveň o 80% nižší než v roce 1990, přičemž významné kroky k tomuto cíli by se měly učinit již v průběhu příštího desetiletí.
Také rozvojové země budou muset přispět k tomuto úsilí tím, že v nadcházejících desetiletích podstatně zpomalí růst emisí a postupně ho zcela zastaví. Pro USA by takové závazky znamenaly snížení emisí na zhruba desetinu dnešního množství na obyvatele, zatímco Čína by musela vytvořit nový, nízkouhlíkový model hospodářského rozvoje. Pro všechny země je to velká výzva – revoluce vyžadující obrovský politický posun.
Dobré na tom je, že pokud se zaměříme na jasné, praktické a splnitelné cíle, lze dosáhnout výrazných snížení a současně zajistit, že bez ohledu na přesnou podobu prozatímního cíle zaujme svět v rozumném časovém horizontu radikální novátorský přístup. Nová zpráva projektu „Breaking the Climate Deadlock“ („Únik z klimatické slepé uličky“), což je strategické partnerství mezi mým úřadem a organizací The Climate Group, ukazuje, že do roku 2020 lze dosáhnout výrazných snížení, zaměříme-li se na určité klíčové technologie, přijmeme prokazatelně fungující politická opatření a budeme již dnes investovat do rozvoje těch technologií budoucnosti, které musí nějaký čas dozrávat.
Možná nejzajímavějším faktem, který vyšel najevo, je skutečnost, že plných 70 procent snížení plánovaného do roku 2020 lze dosáhnout investicemi do tří oblastí: zvýšení energetické účinnosti, omezení odlesňování a využívání nízkouhlíkových energetických zdrojů včetně jaderné a obnovitelné energie. Tohoto snížení lze docílit zavedením pouhých sedmi osvědčených přístupů – standardů obnovitelné energie (např. garantované výkupní ceny nebo standardů portfolia obnovitelných zdrojů), opatření na zefektivnění průmyslu, budování kódů, standardů úspornosti vozidel, standardů obsahu uhlíku v palivech, standardů pro spotřebiče a politiky snižování emisí z kácení a ničení lesů (REDD).
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Všech sedm politik již bylo úspěšně zavedeno v různých zemích po celém světě, ale je potřeba je rozšířit. Systémy emisních povolenek či jiné metody oceňování uhlíkových emisí sice mohou přinejmenším krátkodobě pomoci motivovat firmy k investicím do nízkouhlíkových řešení, avšak k dosažení vytčených cílů je zapotřebí těchto sedmi politických opatření – a také přímých vládních akcí a investic.
V dlouhodobějším měřítku potřebujeme rovněž technologie typu CCS (zachycování a ukládání uhlíku), rozšíření jaderné energetiky a nové generace solární energetiky spolu s rozvojem technologií, o jejichž potenciálu či dokonce existenci se dosud neví. Z hlediska kodaňské konference je důležité, aby již dnes padla rozhodnutí o investicích, které přinesou užitek později.
Drtivá většina nových elektráren v Číně a Indii – nezbytných coby tahounů industrializace, která pozvedne stamiliony lidí z chudoby –, bude například uhelných. To je prostě fakt. Rozvoj CCS nebo její alternativy, která umožní, aby se i uhlí stalo čistým zdrojem energie, je proto nutným předpokladem splnění cíle pro rok 2050. Investovat však musíme ihned, seriózně a prostřednictvím globální spolupráce, abychom do roku 2020 byli schopni rozšířit CCS nebo zavést jiné alternativy.
Renesance jaderné energetiky bude vyžadovat velké rozšíření počtu kvalifikovaných vědců a techniků. Elektromobily si vyžádají rozsáhlé úpravy infrastruktury. Systémy malých sítí mohou umožnit velké úspory emisí, ale potřebují plán zavedení do praxe. Tato opatření nějaký čas potrvají, ale investice vyžadují ihned. Z krátkodobého hlediska se jako samozřejmé opatření mohou jevit nízkoenergetické osvětlení a úsporné průmyslové motory, avšak ani ty zdaleka nevyužíváme v takové míře, v jaké bychom mohli.
Víme tedy, co je třeba udělat, a máme nástroje k tomu, abychom svých cílů dosáhli. Vedoucí představitelé MEF proto mohou sebevědomě přijmout prozatímní i dlouhodobé cíle doporučené vědeckou komunitou: udržet oteplování pod úrovní dvou stupňů Celsia, během příštích deseti let zastavit růst objemu emisí a do roku 2050 snížit globální emise ve srovnání s rokem 1990 nejméně na polovinu.
Rozvinuté země se budou moci zavázat ke snížení emisí o 80% oproti úrovni z roku 1990 do poloviny století, jak už mnohé z nich učinily, a poskytnout rozvojovým zemím nezbytnou finanční a technologickou podporu při snaze o adaptaci a zmírnění dopadů. Rozvojové země těšící se této podpoře pak budou muset vytvořit a zavést „plány nízkouhlíkového růstu“, které podstatně zpomalí a nakonec zastaví růst jejich emisí. Těmito závazky položí vedoucí představitelé MEF, jejichž země produkují více než tři čtvrtiny světových emisí, pevné základy pro úspěch v Kodani.
Mezi L’Aquilou a Kodaní se bezpochyby povedou složité diskuse o prozatímních cílech pro rozvinuté země. Tyto cíle jsou sice důležité, avšak největší význam má dohoda o opatřeních, která v konečném důsledku nasměrují svět na novou cestu k nízkouhlíkové budoucnosti.
Po celá léta se právem kladl důraz na přesvědčování lidí, že musí existovat dostatečná „vůle“ řešit otázku klimatických změn. Vedoucí představitelé, kteří se s tímto problémem potýkají i uprostřed hospodářské krize, však potřebují vědět, že kromě vůle existuje také „cesta“. K úspěchu je zapotřebí kombinace obojího. Naštěstí tato cesta – nesmírně trnitá, ale přesto schůdná – existuje.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
LONDÝN – Devátého července se vedoucí představitelé největších světových ekonomik sejdou v italské L’Aquile na Fóru velkých ekonomik (MEF), aby zde diskutovali o pokroku v otázce nové úmluvy o globálním klimatu. Za šest měsíců má být v Kodani uzavřena dohoda, takže schůzka MEF přichází v klíčovém okamžiku. Když se mnozí z týchž vedoucích představitelů sešli v dubnu, aby řešili hospodářskou krizi, správně se zavázali, že učiní „vše, co je nezbytné“. Je třeba, aby se ve stejném duchu neslo i jednání v L’Aquile.
Existuje k tomu obrovská vůle. Nová americká administrativa podporuje rázné kroky své země. Čína si klade ambiciózní cíle při snižování energetické náročnosti a mohutně investuje do obnovitelné energie. Také Indie předložila svůj akční plán. Evropa si stanovila za cíl snížit do roku 2020 emise na úroveň o 30% nižší než v roce 1990, dojde-li k uzavření ambiciózní globální dohody. Japonsko zveřejnilo vlastní návrhy na výrazné snížení uhlíkových emisí. Závazky přicházejí z celého světa.
Praktické problémy však přetrvávají. Požaduje se, aby se celosvětové emise do roku 2050 snížily na méně než polovinu úrovně z roku 1990, přičemž vrcholu dosáhnou před rokem 2020. Protože jsou emise rozvojových zemí celkově nižší než emise rozvinutého světa – a pro udržení hospodářského růstu a boj s chudobou bude zapotřebí, aby se krátkodobě i nadále zvyšovaly –, padl návrh, aby rozvinuté země snížily do roku 2050 emise nejméně na úroveň o 80% nižší než v roce 1990, přičemž významné kroky k tomuto cíli by se měly učinit již v průběhu příštího desetiletí.
Také rozvojové země budou muset přispět k tomuto úsilí tím, že v nadcházejících desetiletích podstatně zpomalí růst emisí a postupně ho zcela zastaví. Pro USA by takové závazky znamenaly snížení emisí na zhruba desetinu dnešního množství na obyvatele, zatímco Čína by musela vytvořit nový, nízkouhlíkový model hospodářského rozvoje. Pro všechny země je to velká výzva – revoluce vyžadující obrovský politický posun.
Dobré na tom je, že pokud se zaměříme na jasné, praktické a splnitelné cíle, lze dosáhnout výrazných snížení a současně zajistit, že bez ohledu na přesnou podobu prozatímního cíle zaujme svět v rozumném časovém horizontu radikální novátorský přístup. Nová zpráva projektu „Breaking the Climate Deadlock“ („Únik z klimatické slepé uličky“), což je strategické partnerství mezi mým úřadem a organizací The Climate Group, ukazuje, že do roku 2020 lze dosáhnout výrazných snížení, zaměříme-li se na určité klíčové technologie, přijmeme prokazatelně fungující politická opatření a budeme již dnes investovat do rozvoje těch technologií budoucnosti, které musí nějaký čas dozrávat.
Možná nejzajímavějším faktem, který vyšel najevo, je skutečnost, že plných 70 procent snížení plánovaného do roku 2020 lze dosáhnout investicemi do tří oblastí: zvýšení energetické účinnosti, omezení odlesňování a využívání nízkouhlíkových energetických zdrojů včetně jaderné a obnovitelné energie. Tohoto snížení lze docílit zavedením pouhých sedmi osvědčených přístupů – standardů obnovitelné energie (např. garantované výkupní ceny nebo standardů portfolia obnovitelných zdrojů), opatření na zefektivnění průmyslu, budování kódů, standardů úspornosti vozidel, standardů obsahu uhlíku v palivech, standardů pro spotřebiče a politiky snižování emisí z kácení a ničení lesů (REDD).
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Všech sedm politik již bylo úspěšně zavedeno v různých zemích po celém světě, ale je potřeba je rozšířit. Systémy emisních povolenek či jiné metody oceňování uhlíkových emisí sice mohou přinejmenším krátkodobě pomoci motivovat firmy k investicím do nízkouhlíkových řešení, avšak k dosažení vytčených cílů je zapotřebí těchto sedmi politických opatření – a také přímých vládních akcí a investic.
V dlouhodobějším měřítku potřebujeme rovněž technologie typu CCS (zachycování a ukládání uhlíku), rozšíření jaderné energetiky a nové generace solární energetiky spolu s rozvojem technologií, o jejichž potenciálu či dokonce existenci se dosud neví. Z hlediska kodaňské konference je důležité, aby již dnes padla rozhodnutí o investicích, které přinesou užitek později.
Drtivá většina nových elektráren v Číně a Indii – nezbytných coby tahounů industrializace, která pozvedne stamiliony lidí z chudoby –, bude například uhelných. To je prostě fakt. Rozvoj CCS nebo její alternativy, která umožní, aby se i uhlí stalo čistým zdrojem energie, je proto nutným předpokladem splnění cíle pro rok 2050. Investovat však musíme ihned, seriózně a prostřednictvím globální spolupráce, abychom do roku 2020 byli schopni rozšířit CCS nebo zavést jiné alternativy.
Renesance jaderné energetiky bude vyžadovat velké rozšíření počtu kvalifikovaných vědců a techniků. Elektromobily si vyžádají rozsáhlé úpravy infrastruktury. Systémy malých sítí mohou umožnit velké úspory emisí, ale potřebují plán zavedení do praxe. Tato opatření nějaký čas potrvají, ale investice vyžadují ihned. Z krátkodobého hlediska se jako samozřejmé opatření mohou jevit nízkoenergetické osvětlení a úsporné průmyslové motory, avšak ani ty zdaleka nevyužíváme v takové míře, v jaké bychom mohli.
Víme tedy, co je třeba udělat, a máme nástroje k tomu, abychom svých cílů dosáhli. Vedoucí představitelé MEF proto mohou sebevědomě přijmout prozatímní i dlouhodobé cíle doporučené vědeckou komunitou: udržet oteplování pod úrovní dvou stupňů Celsia, během příštích deseti let zastavit růst objemu emisí a do roku 2050 snížit globální emise ve srovnání s rokem 1990 nejméně na polovinu.
Rozvinuté země se budou moci zavázat ke snížení emisí o 80% oproti úrovni z roku 1990 do poloviny století, jak už mnohé z nich učinily, a poskytnout rozvojovým zemím nezbytnou finanční a technologickou podporu při snaze o adaptaci a zmírnění dopadů. Rozvojové země těšící se této podpoře pak budou muset vytvořit a zavést „plány nízkouhlíkového růstu“, které podstatně zpomalí a nakonec zastaví růst jejich emisí. Těmito závazky položí vedoucí představitelé MEF, jejichž země produkují více než tři čtvrtiny světových emisí, pevné základy pro úspěch v Kodani.
Mezi L’Aquilou a Kodaní se bezpochyby povedou složité diskuse o prozatímních cílech pro rozvinuté země. Tyto cíle jsou sice důležité, avšak největší význam má dohoda o opatřeních, která v konečném důsledku nasměrují svět na novou cestu k nízkouhlíkové budoucnosti.
Po celá léta se právem kladl důraz na přesvědčování lidí, že musí existovat dostatečná „vůle“ řešit otázku klimatických změn. Vedoucí představitelé, kteří se s tímto problémem potýkají i uprostřed hospodářské krize, však potřebují vědět, že kromě vůle existuje také „cesta“. K úspěchu je zapotřebí kombinace obojího. Naštěstí tato cesta – nesmírně trnitá, ale přesto schůdná – existuje.