8

Kontrarevolucionář Boris Johnson

LONDÝN – Pokud se historie opakuje – nejprve tragédie, poté fraška –, pak je dalším v řadě Boris Johnson, mnohotvárný politik ztělesňující rozpory naší doby. Johnson je tribunem lidu, který vyrůstal se všemi výsadami horního jednoho procenta; dítětem přistěhovalců, jež vedlo kampaň za zavřené hranice; konzervativcem, který chce postavit na hlavu politické uspořádání; erudovaným mužem, jenž se vysmívá odbornosti; kosmopolitou, který bezstarostně označuje osoby tmavé pleti jako „černoušky bubu“. Johnson udělal pro pohřbení budoucnosti Velké Británie v Evropě víc než kdokoliv jiný, avšak jeho ultraflexibilita ho možná opět zachrání.

Ve svém prvním veřejném vystoupení poté, co byl jmenován ministrem zahraničí, přirovnal Johnson hlasování o brexitu k francouzské revoluci. Během oslav francouzského státního svátku na tamním velvyslanectví si vysloužil bučení, když velebil referendum coby „velké lidové povstání proti dusivému byrokratickému prastarému režimu (sic), jehož demokratická legitimita už zdaleka není zřejmá.“

Hlasování o brexitu – s příslibem obnovit Británii ve včerejší podobě – však není ani tak revolucí jako spíše kontrarevolucí. Boris a jeho parta brexitýrů mají více společného s Ludvíkem Napoleonem Bonapartem, jenž svrhl francouzskou republiku a vytvořil novou monarchii, než s Dantonem či Robespierrem.

Jestli má někdo či něco nárok vydávat se za ztělesnění pokrokových ideálů roku 1789, pak je to EU. Byli to její politici a představitelé, kdo přetavil vágní trojsloví „volnost, rovnost, bratrství“ do konkrétní podoby: do 80 000 stránek zákonů, které upravují práva a předpisy od ložnice po tovární halu. A uplatňování těchto pravidel pomohlo několika vlnám států – od Řecka a Španělska po Estonsko a Polsko – pozvednout se z autokracie v demokracii.