2

Chytré zdaňování

ŘÍM – Klíčovým ukazatelem schopnosti státu uskutečňovat rozvojovou politiku je efektivní daňový režim, který zajišťuje dostatečné domácí příjmy. Ve většině rozvojových zemí jsou však daňové výnosy nízké, což brání pokroku směrem k vyváženějšímu, vstřícnějšímu a trvaleji udržitelnému hospodářskému rozvoji, který může zlepšit zdraví obyvatel a zvýšit životní úroveň.

Ačkoliv v některých zemích mohou k celkovému HDP značně přispívat nedaňové výnosy, průměrný poměr daní k HDP činí v zemích s nízkými příjmy zhruba 15% a v zemích s nízkými až středními příjmy zhruba 19% – to je podstatně méně než v členských státech OECD, kde tento poměr v průměru přesahuje 35%. Chtějí-li tedy chudé a nízkopříjmové země financovat rozvojové projekty, musí koncipovat a zavádět takové daňové strategie, které povedou ke zvýšení domácích příjmů.

To mimo jiné znamená opustit převažující dogma, že daně by se měly zvyšovat pouze v případě, že je to absolutně nezbytné. Tento postoj předpokládá, že nižší daňové sazby zvyšují poměr daní k HDP tím, že zajišťují lepší dodržování daňových zákonů, a upřednostňuje nepřímé zdaňování (například daň z přidané hodnoty) s cílem rozšířit daňovou základnu tak, aby zahrnovala i lidi s nízkými příjmy.

Přímé zdaňování firem a jednotlivců má zatím tendenci k poklesu – navzdory spornému tvrzení, že nižší přímé zdanění zajišťuje investice a růst. V důsledku toho poměr daní k HDP ve většině států subsaharské Afriky a Latinské Ameriky stagnuje, nebo dokonce klesá.