3

Problém se všeobecným vzděláním

KODAŇ – Lhůta pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí vytyčených Organizací spojených národů se rychle blíží a svět se již připravuje na stanovení nové řady cílů pro období příštích patnácti let. Vzhledem k omezeným zdrojům si politici i mezinárodní organizace musí položit otázku: Kde můžeme vykonat nejvíce dobrého? Měl by se vyšší podíl z částky 2,5 bilionu dolarů, která během tohoto období poputuje na rozvojovou pomoc, a z rozpočtů rozvojových zemí vyčlenit na zdravotnictví, životní prostředí, potraviny, vodu, nebo vzdělání?

S ohledem na tyto otázky požádal Kodaňský konsensus (v jehož čele stojím) některé čelní světové ekonomy, aby zhodnotili ekonomické, sociální a ekologické náklady a přínosy mnoha různých cílů. Mezi hodnocenými cíli figurovalo i vzdělání pro všechny.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Význam vzdělání je nesporný. Problém je v tom, že mezinárodní společenství slibující všeobecné vzdělání pozbylo část důvěryhodnosti; k naplnění tohoto cíle se totiž od roku 1950 zavázalo nejméně ve dvanácti deklaracích podporovaných OSN. Například UNESCO slíbilo v roce 1961, že do roku 1980 bude v Africe „všeobecné, povinné a bezplatné“ základní školství. Když však tato lhůta vypršela, zhruba polovina dětí ve školním věku v Africe stále do žádné školy nechodila.

Jakmile cílové datum vyprší, cíle se jednoduše přeformulují, stanoví se nová lhůta a na řešení problému se vyčlení další peníze, přičemž se jen málo uvažuje o tom, jak přesně by se tyto prostředky měly vynaložit. A navíc platí, že cíl zajistit primární a sekundární vzdělání pro všechny by nakonec docela dobře mohl stát více než celý rozpočet globální pomoci určený na vzdělání.

Vzhledem k tomu, že 60 milionů dětí stále nechodí do školy, by mezinárodní společenství nemělo jednoduše převzít stejný cíl všeobecného vzdělání a odložit ho do roku 2030. Místo toho přišel čas úplně tuto nereálnou metu opustit a dát přednost dosažitelnému, cílenému a nákladově efektivnímu přístupu.

Jak v nedávné studii doporučil ekonom George Psacharopoulos, nejvyšší prioritu by mělo mít to, co funguje nejlépe: rané vzdělání, zejména předškolní. Nejočividnějším důvodem, proč ranější vzdělání znamená lepší výchozí pozici, je skutečnost, že lidé v mladém věku lépe vstřebávají vědomosti. V mladším věku navíc existuje méně kulturních bariér pro vzdělávání dívek a nižší tlak na to, aby se děti podílely na pracovní činnosti. A konečně se předškolní vzdělání poskytuje levněji než školní výuka na vyšších úrovních.

Dlouhodobější vlivy raného učení jsou méně zjevné, ale hlubší. Ačkoliv žáci, kteří docházeli do předškolního zařízení, nedosahují na základní škole lepších výsledků než jejich vrstevníci, v dospělém věku vydělávají více. To naznačuje, že předškolní vzdělávání přináší kvalitativní impulz pro sociální schopnosti nebo emoční vývoj dětí, který jim později v životě umožňuje lépe využívat ekonomických příležitostí.

Přesnou návratnost investic do rozšířeného předškolního vzdělávání lze samozřejmě těžko stanovit. Máme-li však prioritizovat rozvojové cíle – v rámci sféry vzdělávání i mimo ni –, musíme se dopouštět odhadů.

Za prvé je zde přímé sečtení nákladů na vzdělání, jako jsou výcvik a mzdy učitelů, výstavba a údržba škol, ba dokonce i náklady příležitostí spojené s dětskou prací. Poté následuje méně jednoznačný proces hodnocení přínosů, které se sice obtížně kvantifikují, ale přesto jsou natolik přesvědčivé, že mnoho ekonomů rané vzdělávání vyzdvihuje.

Na základě nejrozsáhlejších dostupných dat Psacharopoulos stanovil, že nejefektivnějším cílem by bylo snížení počtu dětí v subsaharské Africe, které nechodí do předškolních zařízení, na polovinu, což by mělo sociální a ekonomický přínos ve výši 33 dolarů na každý vynaložený dolar. Tento cíl, který se zaměřuje na jediný region zamořený problémy, se může jevit jako skromný, ale zároveň je realistický a dosažitelný – a má obrovskou potenciální návratnost.

Čím ambicióznější jsou stanovené cíle, tím nižší je jejich účinek. Například snaha o všeobecné základní vzdělání v subsaharské Africe by znamenala nižší, ale stále značný sociální a ekonomický přínos ve výši sedmi dolarů na každý vynaložený dolar. A snaha o dosažení všeobecného základního vzdělání na celém světě by přišla na mnohem více a každý vynaložený dolar by znamenal přínos ve výši pouhých čtyř dolarů.

Stejný typ srovnání se musí činit i u dalších důležitých cílů, jako je zlepšení kvality vzdělávání – dosažení tohoto cíle je překvapivě obtížné, jak na základě špatných výsledků v mezinárodním hodnocení OECD zjistila řada rozvinutých zemí. Zatímco peníze vyčleněné například na snížení počtu žáků ve třídách mají velmi malý dopad, investice do institucionálních změn – jako jsou zavedení monitorovacích a hodnotících systémů, centrálně řízené zkoušky a pobídky pro učitele – by mohly znamenat přínos ve výši 3-5 dolarů na každý vynaložený dolar.

V oblasti učňovského výcviku zůstává potenciální přínos stále neznámou. Už však bylo zjištěno, že investice do tohoto segmentu jsou méně ziskové než investice do všeobecného sekundárního vzdělání, takže jde o horší investiční volbu.

Ještě problematičtější je snaha učinit všeobecně dostupným univerzitní vzdělání. Vzhledem k tomu, že o vyšší vzdělání budou pravděpodobně usilovat děti z bohatších rodin, se vynakládání omezených veřejných zdrojů včetně daňových příjmů na snížení výdajů na univerzitní vzdělání v podstatě rovná dotacím pro bohaté na úkor chudých. Lepším přístupem by bylo zavést školné pro bohaté a stipendia pro chudé.

Maximalizace dopadu omezených prostředků na životy nejchudších lidí světa vyžaduje obtížná rozhodnutí. V ideálním světě by o všeobecné a kvalitní vzdělání na všech úrovních stálo za to usilovat. V prostředí konkurujících si požadavků na základní potřeby, jako jsou zdravotní péče nebo pitná voda, jsou však nutností užší a nákladově efektivnější vzdělávací cíle.

Fake news or real views Learn More

Místo aby se mezinárodní společenství snažilo nepatrně – a při vysokých nákladech – zlepšit životní podmínky několika miliard lidí za pomocí stejných slibů, které používá už od roku 1950, mělo by se nejprve zaměřit na proměnu života milionů dětí v subsaharské Africe. Pokud se tento přístup vztáhne na všechny cíle obsažené v příští rozvojové agendě mezinárodního společenství, pak se tím zajistí, že svět v roce 2030 bude mnohem lepší než dnes.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.