ŘÍM – Dnešní politika boje proti klimatickým změnám stojí mnohem více, než je hodnota jejího přínosu. Špatná politická rozhodnutí bohužel často činí tuto politiku ještě méně efektivní.
Vezměme si například politiku 20-20 Evropské unie, jejímž cílem je dvacetiprocentní snížení emisí CO2 oproti úrovni z roku 1990 do roku 2020. Zabývat se tímto přístupem je důležité nejen proto, že EU provádí nejrozsáhlejší a nejambicióznější klimatickou politiku na světě, ale i proto, že klimatické politiky jinde často trpí podobnými nešvary.
Cenově nejefektivnějším způsobem, jak dosáhnout dvacetiprocentního cíle, by bylo provozovat jediný trh s emisemi uhlíku na úrovni celé EU, což by unii stálo do roku 2020 zhruba 96 miliard dolarů ročně. Přínos pro celý svět by však byl mnohem nižší. Podle odhadu jediného peer-review posouzení klimatické politiky EU, které je k dispozici, může unie díky této politice odvrátit klimatické škody v hodnotě asi 10 miliard dolarů ročně. Za každý vynaložený dolar tak EU odvrátí škody v hodnotě zhruba deseti centů.
To neznamená, že klimatické změny nejsou závažný problém; znamená to jen, že klimatická politika EU není chytrá. V průběhu tohoto století by ideální politika EU stála přes 7 bilionů dolarů, a přitom by snížila vzestup teploty o pouhých 0,05oC a mořskou hladinu o triviálních devět milimetrů. Po vynaložení tolika peněz bychom ani nepoznali rozdíl.
Zastánci politiky EU často tvrdí, že bychom tuto politiku i přesto měli uskutečňovat, poněvadž hrozí riziko, že globální oteplování bude mnohem výraznější, než se v současné době očekává. Tento argument je sice v zásadě platný, avšak ekonomické modely ukazují, že zmíněné riziko má na ideální politiku jen mírný efekt. Vzhledem k absenci jakéhokoliv zvýšení teploty během uplynulých 10-17 let jsou navíc tyto horší než očekávané scénáře mimořádně nepravděpodobné.
Skutečným rizikem je potenciální hrozba, že špatná politická rozhodnutí učiní klimatickou politiku horší, než je nezbytně nutné. EU nezůstala u pouhého zavedení jednotného trhu s uhlíkovými emisemi, aby splnila cíl v oblasti emisí CO2. Místo toho učinila špatný projekt ještě nákladnějším prostřednictvím řady částečně protichůdných politik.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Unie například požadovala, aby obnovitelné zdroje, jako jsou větrná a solární energie, představovaly do roku 2020 pětinu veškerých dodávek energie, přestože to v žádném případě není nejlevnější způsob, jak snížit emise. Instalace větrné turbíny ve skutečnosti neodbourá žádný CO2, protože celkové emise jsou již zastropovány v unijním projektu obchodování s uhlíkovými emisemi. Jednoduše to znamená, že když Velká Británie instaluje větrnou turbínu, zlevní se tím spalování uhlí v Portugalsku či Polsku.
Vezmeme-li v úvahu tyto špatné politiky a zprůměrujeme všechny makroekonomické modely, pak je pravděpodobnější, že EU bude platit přibližně 280 miliard dolarů ročně za odvrácení škod v hodnotě 10 miliard dolarů. Jinými slovy špatná koncepce klimatických politik EU ztrojnásobuje náklady a za každý vynaložený dolar odvrací klimatické škody za pouhé tři centy.
Skutečnost je však ještě horší, protože tyto modely stále předpokládají, že EU vybírá pro naplňování svých požadavků nejlevnější obnovitelné zdroje. Většina zemí EU však poskytuje vyšší dotace nejnákladnějším obnovitelným zdrojům.
Například snížení emisí CO2 o jednu tunu pomocí větrných turbín na pevnině v Německu pravděpodobně stojí kolem 35 dolarů a za každý vynaložený dolar odvrátí klimatické škody v hodnotě asi 14 centů. Mořské větrné turbíny však stojí zhruba 150 dolarů na tunu CO2 a za každý vynaložený dolar zabrání klimatickým škodám v hodnotě pouhých tří centů.
Biopaliva jsou ještě méně efektivní: stojí více než 300 dolarů na tunu snížení emisí CO2 a za jeden dolar přinesou užitek v hodnotě něco přes jeden cent. A absolutním „vítězem“ je solární energie, která stojí přes 800 dolarů na tunu CO2 a užitek z ní je nižší než jeden cent za vynaložený dolar.
Tyto ceny se přitom neomezují jen na Evropu. Například Čína platí 38 dolarů za snížení emisí CO2 o jednu tunu díky větrné energii a USA platí kolem 600 dolarů za tunu CO2 ušetřenou díky biopalivům.
Když se navíc EU rozhodne, že sníží domácí emise, část tohoto snížení se jednoduše přesune jinam. Je-li výroba určitého produktu v EU kvůli vyšším nákladům na energii dražší, pak se tento produkt pravděpodobně bude vyrábět jinde, kde je energie levnější, a poté se doveze do EU.
Nové studie skutečně ukazují, že 38% uhlíkových škrtů unikne jinam, což znamená, že evropská klimatická politika odvrátí za každý vynaložený dolar klimatické škody v hodnotě nikoliv tří, nýbrž necelých dvou centů. V letech 1990 až 2008 snížila EU emise CO2 zhruba o 270 milionů tun. Ukazuje se však, že jen samotné zvýšení dovozu z Číny představovalo téměř stejný objem dodatečných emisí vyprodukovaných mimo EU. V podstatě tak EU jednoduše vyvezla část svých emisí do zahraničí.
A konečně platí, že negativní dopady špatné klimatické politiky nemají jen finanční ráz. Biopaliva, za která dnes pouze EU platí více než 10 miliard dolarů ročně a která za každý vynaložený dolar přinesou užitek v hodnotě necelého jednoho centu, například zabírají pole, na nichž by se jinak pěstovaly potraviny.
To znamená, že se produkce potravin přesouvá jinam, často na zemědělskou půdu vzniklou vykácením pralesů, čímž se uvolňuje další CO2 a poškozuje biodiverzita. Zároveň se tím ženou vzhůru ceny potravin, kvůli čemuž dnes trpí hladem nejméně o 30 milionů chudých lidí více a očekává se, že do roku 2020 jich přibude dalších 40-130 milionů.
Potřebujeme chytřejší přístup k boji proti klimatickým změnám. Místo abychom spoléhali na neuvěřitelně předražené snížení emisí CO2 o několik tun dnes, musíme investovat do výzkumu a vývoje zaměřeného na inovace, které dlouhodobě sníží náklady na zelenou energii tak, že na ni všichni přejdou.
Prozatím je naše klimatická politika špatná – a naši politici neustále nacházejí způsoby, jak ji ještě zhoršit. Možná tím uspokojí zemědělce a další zájmové skupiny, ale celkově vzato tím jen zvyšují náklady a snižují přínosy, které jsou již tak minimální.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
ŘÍM – Dnešní politika boje proti klimatickým změnám stojí mnohem více, než je hodnota jejího přínosu. Špatná politická rozhodnutí bohužel často činí tuto politiku ještě méně efektivní.
Vezměme si například politiku 20-20 Evropské unie, jejímž cílem je dvacetiprocentní snížení emisí CO2 oproti úrovni z roku 1990 do roku 2020. Zabývat se tímto přístupem je důležité nejen proto, že EU provádí nejrozsáhlejší a nejambicióznější klimatickou politiku na světě, ale i proto, že klimatické politiky jinde často trpí podobnými nešvary.
Cenově nejefektivnějším způsobem, jak dosáhnout dvacetiprocentního cíle, by bylo provozovat jediný trh s emisemi uhlíku na úrovni celé EU, což by unii stálo do roku 2020 zhruba 96 miliard dolarů ročně. Přínos pro celý svět by však byl mnohem nižší. Podle odhadu jediného peer-review posouzení klimatické politiky EU, které je k dispozici, může unie díky této politice odvrátit klimatické škody v hodnotě asi 10 miliard dolarů ročně. Za každý vynaložený dolar tak EU odvrátí škody v hodnotě zhruba deseti centů.
To neznamená, že klimatické změny nejsou závažný problém; znamená to jen, že klimatická politika EU není chytrá. V průběhu tohoto století by ideální politika EU stála přes 7 bilionů dolarů, a přitom by snížila vzestup teploty o pouhých 0,05oC a mořskou hladinu o triviálních devět milimetrů. Po vynaložení tolika peněz bychom ani nepoznali rozdíl.
Zastánci politiky EU často tvrdí, že bychom tuto politiku i přesto měli uskutečňovat, poněvadž hrozí riziko, že globální oteplování bude mnohem výraznější, než se v současné době očekává. Tento argument je sice v zásadě platný, avšak ekonomické modely ukazují, že zmíněné riziko má na ideální politiku jen mírný efekt. Vzhledem k absenci jakéhokoliv zvýšení teploty během uplynulých 10-17 let jsou navíc tyto horší než očekávané scénáře mimořádně nepravděpodobné.
Skutečným rizikem je potenciální hrozba, že špatná politická rozhodnutí učiní klimatickou politiku horší, než je nezbytně nutné. EU nezůstala u pouhého zavedení jednotného trhu s uhlíkovými emisemi, aby splnila cíl v oblasti emisí CO2. Místo toho učinila špatný projekt ještě nákladnějším prostřednictvím řady částečně protichůdných politik.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Unie například požadovala, aby obnovitelné zdroje, jako jsou větrná a solární energie, představovaly do roku 2020 pětinu veškerých dodávek energie, přestože to v žádném případě není nejlevnější způsob, jak snížit emise. Instalace větrné turbíny ve skutečnosti neodbourá žádný CO2, protože celkové emise jsou již zastropovány v unijním projektu obchodování s uhlíkovými emisemi. Jednoduše to znamená, že když Velká Británie instaluje větrnou turbínu, zlevní se tím spalování uhlí v Portugalsku či Polsku.
Vezmeme-li v úvahu tyto špatné politiky a zprůměrujeme všechny makroekonomické modely, pak je pravděpodobnější, že EU bude platit přibližně 280 miliard dolarů ročně za odvrácení škod v hodnotě 10 miliard dolarů. Jinými slovy špatná koncepce klimatických politik EU ztrojnásobuje náklady a za každý vynaložený dolar odvrací klimatické škody za pouhé tři centy.
Skutečnost je však ještě horší, protože tyto modely stále předpokládají, že EU vybírá pro naplňování svých požadavků nejlevnější obnovitelné zdroje. Většina zemí EU však poskytuje vyšší dotace nejnákladnějším obnovitelným zdrojům.
Například snížení emisí CO2 o jednu tunu pomocí větrných turbín na pevnině v Německu pravděpodobně stojí kolem 35 dolarů a za každý vynaložený dolar odvrátí klimatické škody v hodnotě asi 14 centů. Mořské větrné turbíny však stojí zhruba 150 dolarů na tunu CO2 a za každý vynaložený dolar zabrání klimatickým škodám v hodnotě pouhých tří centů.
Biopaliva jsou ještě méně efektivní: stojí více než 300 dolarů na tunu snížení emisí CO2 a za jeden dolar přinesou užitek v hodnotě něco přes jeden cent. A absolutním „vítězem“ je solární energie, která stojí přes 800 dolarů na tunu CO2 a užitek z ní je nižší než jeden cent za vynaložený dolar.
Tyto ceny se přitom neomezují jen na Evropu. Například Čína platí 38 dolarů za snížení emisí CO2 o jednu tunu díky větrné energii a USA platí kolem 600 dolarů za tunu CO2 ušetřenou díky biopalivům.
Když se navíc EU rozhodne, že sníží domácí emise, část tohoto snížení se jednoduše přesune jinam. Je-li výroba určitého produktu v EU kvůli vyšším nákladům na energii dražší, pak se tento produkt pravděpodobně bude vyrábět jinde, kde je energie levnější, a poté se doveze do EU.
Nové studie skutečně ukazují, že 38% uhlíkových škrtů unikne jinam, což znamená, že evropská klimatická politika odvrátí za každý vynaložený dolar klimatické škody v hodnotě nikoliv tří, nýbrž necelých dvou centů. V letech 1990 až 2008 snížila EU emise CO2 zhruba o 270 milionů tun. Ukazuje se však, že jen samotné zvýšení dovozu z Číny představovalo téměř stejný objem dodatečných emisí vyprodukovaných mimo EU. V podstatě tak EU jednoduše vyvezla část svých emisí do zahraničí.
A konečně platí, že negativní dopady špatné klimatické politiky nemají jen finanční ráz. Biopaliva, za která dnes pouze EU platí více než 10 miliard dolarů ročně a která za každý vynaložený dolar přinesou užitek v hodnotě necelého jednoho centu, například zabírají pole, na nichž by se jinak pěstovaly potraviny.
To znamená, že se produkce potravin přesouvá jinam, často na zemědělskou půdu vzniklou vykácením pralesů, čímž se uvolňuje další CO2 a poškozuje biodiverzita. Zároveň se tím ženou vzhůru ceny potravin, kvůli čemuž dnes trpí hladem nejméně o 30 milionů chudých lidí více a očekává se, že do roku 2020 jich přibude dalších 40-130 milionů.
Potřebujeme chytřejší přístup k boji proti klimatickým změnám. Místo abychom spoléhali na neuvěřitelně předražené snížení emisí CO2 o několik tun dnes, musíme investovat do výzkumu a vývoje zaměřeného na inovace, které dlouhodobě sníží náklady na zelenou energii tak, že na ni všichni přejdou.
Prozatím je naše klimatická politika špatná – a naši politici neustále nacházejí způsoby, jak ji ještě zhoršit. Možná tím uspokojí zemědělce a další zájmové skupiny, ale celkově vzato tím jen zvyšují náklady a snižují přínosy, které jsou již tak minimální.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.