Poverty in Kibera Kenya Gates Foundation

Životní prostředí chudých

KODAŇ – Vzdor přírůstkům předpokládané délky života, širší dostupnosti vzdělávání a nižším mírám chudoby a hladovění má svět před sebou stále ještě spoustu práce ve zlepšování kvality životů lidí. Téměř miliarda lidí stále chodí spát o hladu, 1,2 miliardy lidí žije v krajní chudobě, 2,6 miliardy lidí nemá přístup k čisté pitné vodě a sanitaci a bezmála tři miliardy spalují uvnitř svých domovů škodlivé materiály, aby se zahřáli.

Každoročně deset milionů lidí zemře na infekční choroby, jako jsou malárie, HIV a tuberkulóza, a na zápal plic a průjmová onemocnění. Nedostatek vody a sanitace podle odhadů zapříčiní přinejmenším 300 tisíc úmrtí ročně. Podvýživa si vyžádá nejméně 1,4 milionu dětských životů.

Jedním z největších zabijáků je chudoba. Právě kvůli ní se dětem nedostává řádné výživy a žijí v územích se závadnou vodou a nedostatečným hygienickým zázemím. Právě kvůli ní nemoci, jimž lze úplně předcházet, usmrtí rok co rok 600 tisíc lidí; mnozí z nich jsou příliš nuzní na to, aby si koupili léky a moskytiéry, zatímco tamní vlády jsou často příliš chudé, aby vymýtily komáry přenášející nemoc nebo brzdily a léčily propuknuvší epidemie.

Část smrtících problémů však souvisí se životním prostředím. Podle Světové zdravotnické organizace zhruba sedm milionů lidí ročně zemře v důsledku znečištění vzduchu, většina kvůli spalování klestí a zvířecího trusu v interiérech. Používání olova v barvách a benzinu v minulých generacích způsobuje podle odhadu téměř 700 tisíc úmrtí ročně. Znečištění vzduchu přízemním ozónem připraví o život 150 tisíc lidí ročně a globální oteplování dalších 141 tisíc. Přirozeně se vyskytující radioaktivní radon, který se hromadí v obydlích, usmrtí každoročně kolem 100 tisíc lidí.

I tady hraje neúměrně velkou roli chudoba. Nikdo si doma každý večer nezapaluje oheň pro zábavu; lidé tak činí, protože nemají elektřinu k vytápění a vaření. Počínající industrializace je sice dílčí příčinou znečištění venkovního vzduchu, ale pro chudé to přestavuje přechodný výměnný obchod – osvobození od hladovění, infekčních nemocí a znečištěného vzduchu v budovách ve snaze být lépe schopni pořídit si potraviny, zdravotní péči a vzdělávání. Když země dostatečně zbohatnou, mohou si dovolit čistější technologie a začít zavádět legislativu na ochranu životního prostředí, aby snížily znečištění venkovního vzduchu, jak v současnosti sledujeme v hlavních městech Mexika a Chile.

Jedním z nejlepších nástrojů k potlačování chudoby je obchod. Čína v posledních třech desetiletích vysvobodila 680 milionů lidí z chudoby pomocí strategie svižné integrace do globální ekonomiky. Zřejmě nejdůležitějším jednotlivým opatřením proti chudobě, které tvůrci politik mohou v tomto desetiletí udělat, je rozšíření volného obchodu napříč rozvojovým světem, zejména v oblasti zemědělství.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Povzbudivé je ale také to, že svět vydává víc peněz na pomoc chudým světa, přičemž rozvojová pomoc se za posledních 15 let v reálných hodnotách téměř zdvojnásobila. To posílilo zdroje na pomoc lidem trpícím malárií, HIV, podvýživou a průjmy.

A přestože jsou data poněkud neucelená, je zřejmé, že svět vydává víc i za životní prostředí. Pomoc směřovaná do environmentálních projektů se zvýšila z asi 5 % měřené bilaterální pomoci v roce 1980 na dnešních téměř 30 %, takže roční úhrn činí asi 25 miliard dolarů.

To zní skvěle. Svět může rostoucí měrou cílit pomoc na hlavní environmentální problémy, které způsobují téměř veškerá úmrtí související se životním prostředím, tedy na znečištění vzduchu v budovách i mimo ně, společně se znečištěním olovem a ozónem.

To se ale bohužel neděje. Téměř veškerá environmentální pomoc – podle OECD zhruba 21,5 miliardy dolarů – se utrácí za opatření související se změnou klimatu.

Není pochyb, že globální oteplování je problém, který bychom měli řešit chytře (byť naše dosavadní snažení není povzbudivé). Takový postup ovšem vyžaduje lacinou zelenou energii, zejména ve vyspělém světě, ne utrácení peněz určených na pomoc za snižování emisí skleníkových plynů jako CO2 v rozvojových zemích.

Na tom, jak si stanovujeme priority, je skutečně něco zásadně nemorálního. OECD odhaduje, že nejméně 11 miliard dolarů z úhrnu peněz určených na rozvoj se vynakládá na snižování emisí skleníkových plynů. To se z velké části děje pomocí obnovitelné energie, například větrné, vodní a solární. Třeba Japonsko nedávno vyčlenilo 300 milionů dolarů ze své rozvojové pomoci na subvence do solární a větrné energetiky v Indii.

Kdyby se celých 11 miliard dolarů utratilo za solární a větrnou energii ve stejném poměru jako u současných globálních výdajů, světové emise CO2 by klesly asi o 50 milionů tun ročně. Při použití standardního klimatického modelu by to snížilo teploty tak zanedbatelně (k roku 2100 o 0,00002ºC), že by se jednalo o ekvivalent odkladu globálního oteplování do konce století o něco málo víc než sedm hodin.

Samozřejmě, klimatičtí aktivisté mohou poukázat na to, že solární panely a větrné turbiny dodají elektřinu – byť s výpadky – 22 milionům lidí. Jenže kdyby se tytéž peníze použily na plynovou elektrifikaci, mohli bychom ze tmy a chudoby vysvobodit téměř 100 milionů lidí.

Navíc by uvedených 11 miliard dolarů bylo možné využít k řešení ještě naléhavějších věcí. Výpočty Kodaňského konsenzu ukazují, že kdyby se nasměrovaly do prevence malárie a tuberkulózy a do posílení očkování dětí, mohly by každoročně zachránit téměř tři miliony životů.

Dále by se mohly využít ke zvýšení zemědělské produktivity, takže by v dlouhodobém výhledu zachránily 200 milionů lidí před hladověním a zároveň by díky systémům včasného varování zmírnily přírodní katastrofy. A ještě by zbyly peníze, které by pomohly vyvinout vakcínu proti HIV, distribuovat léky pro osoby postižené srdeční příhodou, zajistit očkování proti žloutence typu B pro rozvojový svět a zabránit každoročnímu hladovění 31 milionů dětí.

Je skutečně lepší oddálit globální oteplování o sedm hodin? I kdybychom 11 miliard dolarů utráceli dalších sto let s cílem předejít nárůstu skleníkových plynů, do konce století bychom globální oteplování odsunuli o necelýměsíc – což by byl úspěch bez praktického dopadu na kohokoli na planetě.

Proč svět očividně volí tak neúčinnou formu pomoci? Mohlo by to být tím, že prvořadým účelem environmentální pomoci není pomoci světu, ale sami sobě k lepšímu pocitu?

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/zBRtO09cs