0

Střet civilizací v biologii

Loni v létě se na schůzce poblíž města Aspen v americkém státě Colorado sešlo několik desítek fyziků, aby oslavili to, co časopis Nature popsal jako ,,rostoucí pocit, že přístup jejich disciplíny bude rozhodující při sklízení plodů v postgenomickém období biologie." Vzhledem k tomu, že genetika má předpoklady přinést pokrok ve všem od lidského zdraví až po zemědělství, fyzici a matematici po celém světě se skutečně hrnou do věd o životě. Právě v biologii bude v nadcházejícím století čilý vědecký ruch - a také dostatek peněz.

Není to ovšem poprvé, co fyzici a matematici hledají v biologii pole neoraná. Dějiny těchto snah ale dosud byly značně skličující. Biologové a fyzici mají rozdílné cíle i tradice a hledají jiné druhy odpovědí, protože si kladou jiné druhy otázek.

Poprvé jsem tuto mezioborovou propast zahlédla před mnoha lety, když jsem vedla cyklus přednášek o matematických metodách v biologii. Uvedla jsem biologický problém s jedenácti proměnnými a použila jednoduchý postup zvaný rozměrová analýza, abych předvedla, že je zapotřebí empiricky zkoumat jen tři z nich, neboť vztahy mezi ostatními proměnnými je možné odvodit logicky. ,,Neprovedla jste ale pokusy," namítali studenti, ,,jak to tedy můžete vědět?"

Od té doby jsem o této otázce přemýšlela. Coby teoretickou fyzičku mě učili důvěřovat jen matematickým a logickým argumentům a pohlížet na experimentální důkazy jako na nespolehlivé. Pro mnohé, ne-li pro všechny biology ale znamenaly experimentální důkazy - ať jakkoli nespolehlivé - přece jen jistější cestu k pravdě. Kde je v ryze deduktivním argumentu prostor pro překvapení přírody, pro mechanismy, které se vůbec nepodobají tomu, co jsme předpokládali v prvotních domněnkách?