GÖTEBORG – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 oznámila, že rezistence na léčiva – zejména na antibiotika – představuje stále větší hrozbu pro lidské zdraví, potravinovou bezpečnost a „úspěchy moderní medicíny“. Postantibiotická éra podle WHO zdaleka není „apokalyptickou fantazií, nýbrž velmi reálnou možností pro jednadvacáté století“.
Rezistence ohrožuje účinnou léčbu stále většího počtu nakažlivých nemocí – od bakteriálních infekcí přes virová onemocnění až po onemocnění plísňová. Když lidé bezstarostně užívají antibiotika na obyčejné nachlazení, když zemědělci zvyšují pomocí antibiotik produktivitu dobytka nebo když farmakologické továrny vypouštějí v zájmu snížení výrobních nákladů antibiotika do životního prostředí, pak se bakterie, k jejichž zabíjení jsou léky určené, stávají imunními. Čím více antibiotik se užívá a uvolňuje, tím rychleji se rezistence vyvíjí, což vede ke vzniku „superbakterií“ ohrožujících lidské zdraví jednak tím, že zvyšují riziko rozsáhlých smrtelných epidemií, jednak nabouráváním lékařských služeb, jako jsou operace či léčba rakoviny, které jsou na účinných antibiotikách závislé.
Tato děsivá realita dál vyvolává v profesionálních zdravotnících pocit zmaru. Na krizi vyvolanou rezistencí na léčiva samozřejmě existují řešení: jako tři z nich uveďme omezení spotřeby, kvalitnější diagnostiku v kombinaci se sledováním nemocí a rozšíření klinického vývoje nových léčiv. Rovněž globální akční plán WHO obsahuje některé prvotní koordinované kroky. Každý z těchto receptů však má i svou etickou složku a čtyři roky po hodnocení WHO zůstává etický plán řešení této naléhavé zdravotnické situace nebezpečně špatně definovaný.
GÖTEBORG – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 oznámila, že rezistence na léčiva – zejména na antibiotika – představuje stále větší hrozbu pro lidské zdraví, potravinovou bezpečnost a „úspěchy moderní medicíny“. Postantibiotická éra podle WHO zdaleka není „apokalyptickou fantazií, nýbrž velmi reálnou možností pro jednadvacáté století“.
Rezistence ohrožuje účinnou léčbu stále většího počtu nakažlivých nemocí – od bakteriálních infekcí přes virová onemocnění až po onemocnění plísňová. Když lidé bezstarostně užívají antibiotika na obyčejné nachlazení, když zemědělci zvyšují pomocí antibiotik produktivitu dobytka nebo když farmakologické továrny vypouštějí v zájmu snížení výrobních nákladů antibiotika do životního prostředí, pak se bakterie, k jejichž zabíjení jsou léky určené, stávají imunními. Čím více antibiotik se užívá a uvolňuje, tím rychleji se rezistence vyvíjí, což vede ke vzniku „superbakterií“ ohrožujících lidské zdraví jednak tím, že zvyšují riziko rozsáhlých smrtelných epidemií, jednak nabouráváním lékařských služeb, jako jsou operace či léčba rakoviny, které jsou na účinných antibiotikách závislé.
Tato děsivá realita dál vyvolává v profesionálních zdravotnících pocit zmaru. Na krizi vyvolanou rezistencí na léčiva samozřejmě existují řešení: jako tři z nich uveďme omezení spotřeby, kvalitnější diagnostiku v kombinaci se sledováním nemocí a rozšíření klinického vývoje nových léčiv. Rovněž globální akční plán WHO obsahuje některé prvotní koordinované kroky. Každý z těchto receptů však má i svou etickou složku a čtyři roky po hodnocení WHO zůstává etický plán řešení této naléhavé zdravotnické situace nebezpečně špatně definovaný.