4

Velké země, malé války

LONDÝN – Americký prezident Barack Obama přísahal, že se pomstí za vraždu J. Christophera Stevense, bývalého amerického velvyslance v Libyi. Jak to navrhuje udělat, není jasné – dějinný precedent tu příliš nepomůže.

V roce 1864 se britský konzul společně s několika misionáři stal rukojmím habešského císaře v tehdejším hlavním sídle země, Magdale. Tři roky nato je císař Tewodros stále odmítal propustit, a tak Britové vyslali expediční jednotku složenou z 13 000 vojáků, 26 000 civilistů v týle a 44 slonů.

Alan Moorehead ve své knize Modrý Nil popsal expedici takto: „Od prvního k poslednímu postupuje s dekorem a hutnou nevyhnutelností viktoriánské státní recepce, provázena zdlouhavými projevy.“ Nicméně šlo o podnik nahánějící strach. Po tříměsíční cestě přes hory se Britové dostali do Magdaly, osvobodili rukojmí a město do základů vypálili. Císař Tewodros spáchal sebevraždu, Britové se stáhli a jejich velitel, generálporučík sir Robert Napier, byl povýšen na barona Napiera z Magdaly.

Dnešní velmoci ve sporech s maličkými protivníky spoléhají na podobné metody, rovněž obtížené rétorickými projevy, leč s mnohem méně přesvědčivými výsledky. Spojené státy v 60. letech vyslaly do Vietnamu 500 000 vojáků, ale vycouvaly, než Severní Vietnam v roce 1975 převálcoval jih země. Rusové začali v roce 1987 stahovat svých 100 000 vojáků z Afghánistánu, když se ani po devíti letech bojů nepodařilo zemi si podrobit.