Znepokojuje-li mne volební vítězství Silvia Berlusconiho v Itálii, mám k tomu dobrý důvod. Vláda Maďarska je totiž spolu s bavorskou „provinční“ vládou nejsilnějším zahraničním podporovatelem hnutí Jörga Haidera. Vláda Viktora Orbána se kromě jiných provinění pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spolku s beztvarými intelektuály tvoří novou státní ideologii.
Fenomén, kterému říkám „postfašismus“, není výsadou jen střední Evropy, jak se zrovna ukázalo v Itálii. V dnešním novém světě globálního kapitalismu si postfašismus hledá živnou půdu snadno. Postfašismus – bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS – obrací trend osvícenství a snaží se občanství ztotožňovat s lidským údělem. Osvícenství položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost a vztáhlo tuto rovnici na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání. Stát se stal zástupcem všech. Občanství nabylo univerzálnosti a stalo se zárukou faktické rovnosti politických předpokladů.
Fašismus první poloviny 20. století zasadil tomuto uspořádání zničující ránu. Přestože byl kontrarevoluční, nebyl konzervativní: nechtěl totiž vzkřísit moc aristokracie. Podařilo se mu ale vyvrátit myšlenku univerzálního občanství, podle níž stát zastupuje a ochraňuje každého, kdo žije na jeho území. Ve fašistickém zřízení nejvyšší moc naopak rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne.
Znepokojuje-li mne volební vítězství Silvia Berlusconiho v Itálii, mám k tomu dobrý důvod. Vláda Maďarska je totiž spolu s bavorskou „provinční“ vládou nejsilnějším zahraničním podporovatelem hnutí Jörga Haidera. Vláda Viktora Orbána se kromě jiných provinění pokouší omezovat pravomoci parlamentu, trestat opoziční místní úřady a ve spolku s beztvarými intelektuály tvoří novou státní ideologii.
Fenomén, kterému říkám „postfašismus“, není výsadou jen střední Evropy, jak se zrovna ukázalo v Itálii. V dnešním novém světě globálního kapitalismu si postfašismus hledá živnou půdu snadno. Postfašismus – bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS – obrací trend osvícenství a snaží se občanství ztotožňovat s lidským údělem. Osvícenství položilo rovnítko mezi občanství a lidskou důstojnost a vztáhlo tuto rovnici na všechny společenské třídy, profese, pohlaví, rasy a vyznání. Stát se stal zástupcem všech. Občanství nabylo univerzálnosti a stalo se zárukou faktické rovnosti politických předpokladů.
Fašismus první poloviny 20. století zasadil tomuto uspořádání zničující ránu. Přestože byl kontrarevoluční, nebyl konzervativní: nechtěl totiž vzkřísit moc aristokracie. Podařilo se mu ale vyvrátit myšlenku univerzálního občanství, podle níž stát zastupuje a ochraňuje každého, kdo žije na jeho území. Ve fašistickém zřízení nejvyšší moc naopak rozhoduje o tom, kdo patří do občanské společnosti a kdo ne.