20

Minimální mzda, nebo životní minimum?

LONDÝN – Ve většině bohatých zemí dnes žijí miliony „chudých pracujících“ – lidí, jejichž zaměstnání není placené tak dobře, aby je udrželo nad hranicí chudoby, a jejichž mzdu proto musí dotovat stát. Tyto dotace mají podobu slev na dani.

Tato myšlenka je velmi stará. Anglie zavedla už během napoleonských válek svůj „speenhamlandský systém“ – formu chudinských dávek, které měly vykompenzovat rostoucí ceny chleba. V roce 1794 schválily úřady ve Speenhamlandu, vesnici v hrabství Berkshire, systém příplatků ke mzdě odstupňovaných podle finanční situace příjemce. Výše příplatků, které rodiny pobíraly, se odvíjela od počtu dětí a ceny chleba.

Toto schéma se však stalo terčem kritiky za to, že umožňuje zaměstnavatelům vyplácet mzdy, které zaměstnancům nestačí ani na obživu, poněvadž rozdíl doplatí daňový poplatník. V roce 1834 byl proto speenhamlandský systém nahrazen dodatkem k chudinskému zákonu, jenž přiznával dávky jen lidem v chudobincích a navázal jejich vyplácení na natolik nepříjemné podmínky, že nutil lidi vrátit se na trh práce.

Ve dvacátém století byl speenhamlandský princip oprášen – a to nikým jiným než liberálem volného trhu Miltonem Friedmanem. Ten v roce 1962 navrhl „zápornou daň z příjmu“, po jejímž zavedení by lidé s výdělkem nižším než určitá hranice neplatili státu daně, ale pobírali by od něj příplatek ke mzdě. Motivem byla snaha zrušit závislost lidí na dávkách a dostat je do práce. Ve Spojených státech byl tento plán zaveden jako „sleva na dani z dosaženého příjmu“ a ve Velké Británii jako „sleva na dani pro pracující rodiny“.