74

Všeobecné právo na příjem z kapitálu

ATÉNY – Právo na lenost bývá tradičně vyhrazeno pouze pro majetné bohaté, zatímco chudí musí bojovat za slušné mzdy a pracovní podmínky, za pojištění proti nezaměstnanosti a invaliditě, za všeobecnou zdravotní péči a další atributy důstojného života. Představa, že by chudí lidé měli dostávat ničím nepodmíněný příjem, ze kterého lze vyžít, byla a je trnem v oku nejen pro mocné a vysoce postavené, ale i pro dělnické hnutí, jež vyznávalo etiku reciprocity, solidarity a příspěvků společnosti.

Když před několika desítkami let poprvé padl návrh vytvořit schéma nepodmíněného základního příjmu, zákonitě se setkal s rozhořčenými reakcemi ze strany sdružení zaměstnavatelů, odborových organizací, ekonomů i politiků. Nedávno však tato idea znovu přišla na přetřes a získala si impozantní podporu radikální levice, zeleného hnutí, a dokonce i libertariánské pravice. Důvodem je nástup strojů, u nichž vůbec poprvé od začátku industrializace hrozí, že zničí víc pracovních míst, než kolik jich technologické inovace vytvoří – a že vezmou půdu pod nohama i bílým límečkům.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

S návratem myšlenky všeobecného základního příjmu se však vrátil také odpor pravice i levice. Pravičáci poukazují na nemožnost vybrat dostatek příjmů na financování takových plánů, aniž by to zdrtilo soukromý sektor, a na pokles nabídky pracovní síly a produktivity kvůli ztrátě motivace k práci. Levičáci se obávají, že všeobecný příjem by oslabil boj za zlepšení pracovních podmínek občanů, legitimizoval zahálčivé boháče, rozklížil těžce vydobytá práva získaná kolektivním vyjednáváním (protože by poskytl větší moc firmám jako Uber nebo Deliveroo), podkopal základy sociálního státu, podněcoval pasivní občanský přístup a podporoval hon za spotřebou.

Příznivci těchto plánů – na levici i na pravici – naopak tvrdí, že všeobecný základní příjem by podpořil ty, kteří už společnosti přispívají neocenitelnou hodnotou, zejména ženy v sektoru péče o druhé – případně umělce vytvářející skvělá veřejná díla za téměř nulové honoráře. Chudí by se osvobodili od pochybného vykazování příjmů kvůli sociálním dávkám, přičemž sociální záchrannou síť, jež dokáže lidi zaplést do trvalé chudoby, by nahradila platforma, na které může člověk stát, než se z ní odrazí za něčím lepším. Mladí lidé by získali svobodu experimentovat s různými kariérami a studovat obory, které nejsou pokládány za lukrativní. Ba co víc, v dnešní ekonomice stále častějších nárazových prací, kdy se snižuje velikost odborů i jejich schopnost ochránit zaměstnance, by se obnovila ekonomická stabilita, kterou většina lidí ztrácí.

Klíčem k dalšímu pokroku je neotřelý pohled na spojitost mezi zdrojem financování všeobecného základního příjmu, vlivem robotů a naším chápáním toho, co znamená být svobodný. Z toho vyplývá, že je nutné zkombinovat tři předpoklady: legitimním zdrojem financování těchto plánů nemohou být daně, vzestup role strojů je nutné přijmout a všeobecný základní příjem je hlavní podmínkou svobody.

Představa, že vy tvrdě pracujete a platíte daň z příjmu, zatímco já žiju z vaší vynucené laskavosti a z vlastního rozhodnutí nedělám nic, je neudržitelná. Má-li mít všeobecný základní příjem legitimitu, nelze ho financovat tak, že zdaním jednoho a zaplatím druhému. Měl by se financovat nikoliv z daní, nýbrž z kapitálových výnosů.

Podle rozšířeného mýtu, který prosazují bohatí lidé, se bohatstv�� vytváří individuálně a stát ho poté kolektivizuje prostřednictvím zdanění. Ve skutečnosti se bohatství vždy vytvářelo kolektivně a pak ho privatizovali ti, kdo k tomu měli moc: majetná vrstva. Zemědělskou půdu a osivo coby předmoderní formy kapitálu společně rozvíjely generace rolníků, než si je podloudně přivlastnili majitelé pozemků. A každý smartphone dnes obsahuje součástky vyvinuté díky nějakému vládnímu grantu nebo prostřednictvím společných nápadů, za které výrobci nikdy nezaplatili společnosti žádnou dividendu.

Jakou kompenzaci by tedy společnost měla získat? Zdanění není správná odpověď. Korporace platí daně výměnou za služby, které jim stát poskytuje, nikoliv za kapitálové injekce, jež musí přinášet dividendy. Vzniká tak silný argument, že běžní občané mají právo na podíl na kapitálovém majetku a s ním spojených dividendách tak, aby to odráželo investice společnosti do kapitálu firem. A protože není možné vypočítat velikost státního a společenského kapitálu, jenž v dané firmě vykrystalizoval, můžeme o otázce, jak velkou část kapitálového majetku by měla vlastnit veřejnost, rozhodnout prostřednictvím nějakého politického mechanismu.

Jednoduchou politikou by bylo uzákonit legislativu, která by vyžadovala, aby určité procento kapitálového majetku (akcií) z každé veřejné nabídky akcií (IPO) putovalo do depozitáře veřejného kapitálu, z jehož dividend by se financovala takzvaná všeobecná základní dividenda (UBD). Tato UBD by měla – a může – být zcela nezávislá na sociálních dávkách, pojištění v nezaměstnanosti a tak dále, čímž by se zmírnila obava, že nahradí sociální stát coby ztělesnění principu reciprocity mezi zaměstnanci pracujícími za mzdu a nezaměstnanými.

Strach ze strojů, které nás mohou osvobodit od dřiny, je příznakem bázlivé a rozdělené společnosti. Luddité patří k nejméně pochopeným historickým aktérům. Jejich vandalství ventilované na strojích nebylo protestem proti automatizaci, nýbrž proti společenskému uspořádání, které je prostřednictvím technických inovací připravovalo o životní vyhlídky. Naše společnost musí přijmout vzestup strojů za svůj, ale současně zajistit, aby stroje přispívaly ke sdílené prosperitě tím, že na ně každý občan získá vlastnická práva, což vygeneruje UBD.

Všeobecný základní příjem umožňuje nové chápání svobody a rovnosti, které přemosťuje dosud nesmiřitelné politické bloky, stabilizuje společnost a posiluje představu sdílené prosperity tváří v tvář jinak destabilizujícím technologickým inovacím. Neshody samozřejmě přetrvají, ale budou se týkat otázek jiného typu: jak velká část firemních akcií by měla putovat do depozitáře, jak vysoké sociální dávky a pojištění v nezaměstnanosti by se měly stanovit nad rámec UBD nebo jaký obsah by měly mít pracovní smlouvy.

Fake news or real views Learn More

A pokud se někomu stále nezamlouvá představa „něčeho za nic“, měl by si položit pár prostých otázek: Nechtěl(a) bych, aby moje děti získaly malý svěřenský fond, který je ochrání před obavou z hmotné nouze a umožní jim bez obav investovat do svého skutečného talentu? Učinila by z nich tato uklidňující představa zahálčivé povaleče? A pokud ne, jak lze morálně ospravedlnit, že se stejná výhoda odepře všem dětem?

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.