0

Banky, státy a finanční krize

PRINCETON – Poslední fázi finanční krize od pádu Lehman Brothers v září 2008 charakterizují značné ztráty bank a pokračující hrozba bankovních krachů. Rozsah této pohromy vyvolává otázku, zda si malé země skutečně mohou dovolit sanovat banky.

Definice pojmu „malý“ se však neustále mění: před několika měsíci znamenalo slovo „malý“ Island, poté Irsko a nyní Velkou Británii. Důsledky bankovní krize si žádají úvahy nejen o nejvhodnější formě bankovní legislativy, ale i o odpovídající velikosti státu.

Ohledně optimálního uspořádání bankovní soustavy vždy existovala nejistota a mezi různými druhy bankovní regulace vždy panovala konkurence. Na jedné straně stojí představa – která po velkou část dějin definovala bankovnictví v Americe –, že banky by měly stát blízko u rizik, která musí posuzovat. Tento ideál vyrostl z epochálního souboje Andrewa Jacksona s Nicholasem Biddlem a Second Bank of the United States. Populismus svedl souboj s finančníky a zvítězil. V důsledku toho neměla většina amerických bank v devatenáctém století pobočky a jejich činnost se omezovala na jediný stát.

Opačný přístup zvítězil v Kanadě, která se díky svým kořenům v bezpečné britské vládě mnohem méně obávala politické centralizace a byla připravena tolerovat celostátní bankovní soustavu. Rozsáhlý bankovní systém v Kanadě distribuoval riziko šířeji a během epizod finanční paniky – ať už v roce 1907, nebo v letech 1929-33 – si vedl lépe.