ms2655.jpg Margaret Scott

Zakažte společný dluhopis

FRANKFURT – S prohlubující se globální finanční krizí se rozpětí mezi vládními dluhopisy různých států Evropské měnové unie (EMU) nějakou dobu dramaticky zvyšovalo. V poměru k německým dluhopisům činilo v únoru rozpětí výnosů na druhotných trzích u vládních dluhopisů se splatností blížící se deseti letům 141 základních bodů v případě Itálie, 257 bodů v případě Řecka a 252 bodů v případě Irska – oproti pouhým 32, 84 a 25 základním bodům v roce 2000.

V prvních letech EMU se dlouhodobé úrokové sazby v zemích eurozóny víceméně sbíhaly k nízkým úrovním existujícím ve státech, jako byly Francie, Německo a Nizozemsko před zavedením eura. Itálie a Řecko se oproti době před založením EMU těšily obrovským poklesům nákladů na obsluhu veřejného dluhu. Pro mnoho lidí znamenalo zavedení eura nejen vymizení měnového rizika – tzn. rizika devalvace –, ale i skutečnost, že všechny členské země eurozóny od nynějška patřily do hospodářské oblasti monetární stability a díky disciplíně Paktu stability a růstu také stability fiskální.

Rozdíly v dlouhodobých úrokových sazbách v členských zemích eurozóny navíc před krizí činily zhruba 25 základních bodů, a to navzdory nepříznivému fiskálnímu vývoji v některých státech EMU. Dnes však zemím s rostoucími rozpočtovými deficity, jako je Irsko, a také zemím s vysokou mírou veřejného dluhu, jako jsou Řecko a Itálie, hrozí, že budou ze svých vládních dluhopisů platit podstatně vyšší sazby. Investoři s averzí na riziko dnes mohou požadovat vyšší rizikovou prémii za nákup dluhopisů vydaných zeměmi, které jsou pokládány za slabé dlužníky. Dlouhodobé úrokové míry v zemích se silnější fiskální pozici – ve Francii, Německu nebo Finsku – se naopak těší nízkým sazbám v důsledku „útěku ke kvalitě“.

https://prosyn.org/TVtvy08cs