0

Návrat k politice kulturní beznaděje

Před několika lety historik Fritz Stern napsal knihu o Německu nazvanou Politika kulturní beznaděje. Použil příkladů tří komerčně úspěšných (dnes však už zapomenutých) spisovatelů z konce devatenáctého a začátku dvacátého století, na nichž prokázal hlubokou averzi mnoha Němců k modernímu světu, zejména tržní ekonomice a demokratické politice. Podle Sterna šlo o součást kulturního podhoubí, z něhož vyrostl národní socialismus.

Od dob nacismu se mnoho změnilo. Vražedný triumf a krvavou porážku politiky kulturní beznaděje vystřídal hospodářský zázrak, který Německo proměnil v jednu z nejlépe prosperujících zemí světa, s bezmála šesti desítkami let čím dál stabilnější demokracie.

V Německu přesto přetrvávají stopy přístupu, jenž na moderní ekonomiku pohlíží s nechutí a na otevírání všech hranic do globalizovaného světa s hrůzou. „Ryzí kapitalismus“ a „globalizace“ vyvolávají hrůzostrašné představy. Hrozí, že na bezbranný, pracovitý lid se snesou hejna kapitalistických „kobylek“, abychom citovali nešťastnou metaforu, již ve své nedávné řeči použil Franz Müntefering, předseda vládních sociálních demokratů.

Samozřejmě, odpor k liberální ekonomice a globálním trhům se neomezuje jen na Německo. Podobné smýšlení zformovalo jednu z pohnutek k francouzskému a snad i nizozemskému odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie, již někteří pro její ekonomický liberalismus považovali za příliš „anglosaskou“.