0

Ukrajina znovu nad propastí

Kampaň před ukrajinskými parlamentními volbami vypsanými na 30. září se ještě ani pořádně nerozběhla a premiér Viktor Janukovyč se už ji snaží ukrást. Janukovyč byl tím mužem, který se v roce 2004 pokusil zfalšovat výsledek prezidentských voleb, a vyvolal tak oranžovou revoluci. Tehdy bylo nakonec dosaženo poctivého výsledku, protože ukrajinský prezident Leonid Kučma se odmítl řídit Janukovyčovou výzvou k použití násilí na obranu jím zfalšovaných voleb. Tentokrát se zdá, že je Janukovyč připraven udělat cokoliv, aby se u moci udržel.

Špinavé triky začaly 11. srpna v hlubokých nočních hodinách, kdy ukrajinská Ústřední volební komise (která je prolezlá Janukovyčovými nohsledy) odmítla registrovat k účasti ve volbách největší opoziční stranu, blok bývalé premiérky Julije Tymošenkové. Formální nedostatek, jímž komise toto rozhodnutí zdůvodnila, by byl absurdně směšný, kdyby jeho potenciální důsledky nebyly tak pobuřující: komise vznesla námitky vůči skutečnosti, že kandidáti bloku Tymošenkové uvedli na kandidátce pouze města, kde bydlí, nikoliv přesnou adresu s uvedením ulice. Ve volbách v březnu 2006 však strana Tymošenkové bez problémů předložila kandidátku v naprosto stejném formátu, což jen dokládá křiklavě stranickou podstatu rozhodnutí volební komise.

Ve snaze držet se u moci, děj se co děj, se Janukovyč pravděpodobně bude řídit heslem „po mně potopa“. Na Ukrajině to znamená nejen násilné nepokoje, ale i hospodářský pokles a nový útisk. V konečném důsledku by to pak mohlo vést ke stejným masovým pouličním protestům, jaké provázely oranžovou revoluci, a k pokusům o jejich násilné potlačení.

Nedávné dějiny jsou plné alarmujících příkladů diktátorů a potenciálních diktátorů, kteří odmítají uznat, že jejich čas vypršel. V posledních dvaceti letech se však jejich do nebe volající politické kejkle střetávají s mohutnou novou silou: s masovým hlasem obyčejných lidí, kteří ze sebe odmítají nechat dělat stádo. Od revoluce „lidové moci“, která vedla v roce 1986 ke svržení Ferdinanda Marcose na Filipínách, přes vzdor Borise Jelcina vůči pokusu o převrat proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991 až po růžovou, oranžovou a cedrovou revoluci v posledních letech jsou diktátoři nuceni přiznat porážku, když proti nim povstane dostatek lidí.