Útok na francouzskou beznaděj

Zatímco francouzská města hořela, ostatní země byly v odsuzování Francie velice příkré. Velvyslanectví zveřejňovala varování pro turisty a své občany žijící ve Francii, televizní zpravodajství přinášelo hodiny a hodiny záběrů planoucích aut. Zdá se, že se vlády ostatních zemí snaží od problému distancovat, neboť se obávají nákazy, o níž vědí, že se pravděpodobně bude šířit.

Starostové měst z celé Evropy nicméně reagovali umírněněji, poněvadž cítí a dávají najevo solidaritu s nelehkým údělem svých francouzských kolegů. Vědí, že také jejich města jsou zranitelná vůči násilí v tom, že v nich existují kapsy sociální nerovnosti včetně mladých lidí vyřazených ze společnosti nebo vytlačených na její okraj.

Specifičnost francouzské situace spočívá v tom, že tato revolta je namířena proti státu, konkrétněji proti policejním složkám. Na rozdíl od nedávných výtržností ve Velké Británii, které měly mezietnický ráz, střety ve Francii postavily účastníky tváří v tvář policii. Tyto potyčky přitom nemají žádný konkrétní náboženský či etnický charakter, neboť se jich účastní mládež z rozmanitého etnického prostředí.