0

Doma v�zálivu Guantánamo

ZÁLIV GUANTÁNAMO – Píši z�detenčního střediska Spojených států v�zálivu Guantánamo, kde jsem bez obvinění zadržován už téměř sedm let.

Mou zdejší internaci zapříčinilo, že jsem byl ve špatný okamžik na špatném místě. Před více než dvěma lety mi bylo sděleno, že jsem uvolněn k�propuštění. Ta zpráva by mě bývala potěšila, kdybych nepocházel z�Uzbekistánu, země s�jednou z�nejhorších lidskoprávních vizitek na světě. Odjet domů pro mě není bezpečné.

Moje cesta na Guantánamo začala v�prosinci 1998, když jsem si odbyl povinnou vojenskou službu v�uzbecké armádě. Uzbekistán, bývalá sovětská republika, je chudá země, kde není mnoho pracovních příležitostí. Po několika měsících shánění práce jsem se přidal k�bratrovu podnikání. Živili jsme se nákupem a prodejem jablek, medu a dalšího zboží v sousedním Tádžikistánu. Žil jsem ve společenství Uzbeků a tam jsem poznal svou ženu, Fátimu, rovněž Uzbečku. Narodilo se nám dítě a z�Uzbekistánu se k�nám přestěhovala má matka.

V�Tádžikistánu bohužel byli tací, kterým se nelíbilo, že v�jejich zemi žije skupina Uzbeků. Jednoho dne v�listopadu 1999 tádžické orgány pozatýkaly 200 až 300 Uzbeků a sdělily nám, že nás pošlou zpět do Uzbekistánu. Namísto toho nás vyhodily v�Afghánistánu. Tam jsme se setkali se skupinou afghánských Uzbeků, kteří nám pomohli usadit se v�Mazáre Šaríf. Začal jsem pracovat jako obchodní cestující. Prodával jsem kozí mléko, slepice, kohouty a ovce.