Asistované umírání – od „Měli bychom?“ ke „Kdo by měl?“

V minulosti bylo uspíšení smrti kterékoli osoby vždy zločinem, bez ohledu na okolnosti. Postoje veřejnosti se však mění. Být nápomocen osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál větší měrou považuje za ospravedlnitelný čin, obzvlášť v kontextu nevyléčitelné a smrtelné nemoci. V zemích prosycených duchem Západu jde o stálé zjištění průzkumů veřejného mínění.

Legislativní orgány jsou přesto při zvažování případných změn zákona obezřetné. Explicitní legislativu do praxe dosud zavedlo pouze Nizozemsko, Belgie a americký stát Oregon. Vážné politické diskuse o obdobných právních změnách se však vedou v mnoha dalších zemích, mimo jiné v Británii, Jižní Africe a Austrálii.

Jak vytrvale slábne opozice vůči zákonnému ošetření asistovaného umírání, na závažnosti získávají záležitosti praktické proveditelnosti. Jistěže, je otázka, komu má být umožněno asistovaně zemřít. Mělo by jít jen o smrtelně nemocné? Měla by podmínky splňovat třeba raná stadia Alzheimerovy choroby? Nebo dokonce jakákoli vážná a nevyléčitelná nemoc či postižení? A co lidé, jež k touze po smrti vedou důvody, které se vůbec nevztahují k jejich zdravotnímu stavu?

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/llL5AQx/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.