0

Asistované umírání – od „Měli bychom?“ ke „Kdo by měl?“

V minulosti bylo uspíšení smrti kterékoli osoby vždy zločinem, bez ohledu na okolnosti. Postoje veřejnosti se však mění. Být nápomocen osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál větší měrou považuje za ospravedlnitelný čin, obzvlášť v kontextu nevyléčitelné a smrtelné nemoci. V zemích prosycených duchem Západu jde o stálé zjištění průzkumů veřejného mínění.

Legislativní orgány jsou přesto při zvažování případných změn zákona obezřetné. Explicitní legislativu do praxe dosud zavedlo pouze Nizozemsko, Belgie a americký stát Oregon. Vážné politické diskuse o obdobných právních změnách se však vedou v mnoha dalších zemích, mimo jiné v Británii, Jižní Africe a Austrálii.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Jak vytrvale slábne opozice vůči zákonnému ošetření asistovaného umírání, na závažnosti získávají záležitosti praktické proveditelnosti. Jistěže, je otázka, komu má být umožněno asistovaně zemřít. Mělo by jít jen o smrtelně nemocné? Měla by podmínky splňovat třeba raná stadia Alzheimerovy choroby? Nebo dokonce jakákoli vážná a nevyléčitelná nemoc či postižení? A co lidé, jež k touze po smrti vedou důvody, které se vůbec nevztahují k jejich zdravotnímu stavu?

Existuje další zásadní otázka, jíž se dosud nedostalo tolik pozornosti, kolik si zaslouží: kdo by měl za asistenci vlastně zodpovídat? V diskusích veřejnosti se často vyskytuje předpoklad, že jde o úkol pro lékařskou odbornou obec. Občas se objevují konkrétní odkazy na nizozemskou praxi, která lékařům povoluje ukončit život pacienta, pokud ten o to výslovně požádá a pokud jsou splněny určité předpoklady pro řádné provedení. Asistence v umírání ze strany nelékařů zůstává nelegální. V takto polékařštěném rámci je morálně a právně téměř nepodstatné, kdo nakonec smrtící látku aplikuje: jestliže se lékař činu tak úzce účastní, neexistuje důvod, proč by neměl smrtící látku podat sám.

Přestože Belgie nedávno následovala ve stopách nizozemského způsobu regulace dobrovolné aktivní eutanázie v přísně lékařském rámci, je to právě tento druh regulací, který se čím dál častěji zpochybňuje. Lékaři poukazují na to, že ač jsou si vědomi, že narůstající většina populace chce mít tuto službu k dispozici, uspíšit záměrně smrt se z podstaty věci neslučuje se základními cíli medicíny.

V tomto ohledu je zajímavou právní normou oregonský Zákon o důstojné smrti (Death with Dignity Act). Samozřejmě, každý předpis v této oblasti vyžaduje určitou angažovanost lékaře, ale oregonská norma chápe fundamentální dilema, jemuž čelí lékaři, kteří se setkají s žádostí pacienta o smrt, a snaží se jejich úlohu omezit na minimum.

Oregonští lékaři smějí na žádost nevyléčitelně a smrtelně nemocného pacienta vydat předpis na smrtící látku, za předpokladu, že mohou potvrdit jak neblahou prognózu, tak pacientovy rozhodovací schopnosti a pacienta informovali o všech dosažitelných alternativách, jako je pobyt v hospicu nebo možnosti řízení bolesti. Od lékařů se nežádá, aby byli při sebevraždě přítomni, a není jim povoleno smrtící látku aplikovat.

Pacienti v Oregonu se o tom, kdy a kde a zda vůbec chtějí zemřít, rozhodují nezávisle na lékaři. Většiny případů se konzultačně účastní sdružení prosazující právo na smrt, nelékařská nevládní organizace Compassion in Dying.

Průzkum pohnutek lidí, kteří legálně uspíšili svou smrt podle oregonského Zákona o důstojné smrti, odhaluje zajímavý fakt, že nejvážnější obavou ve většině případů nebyl strach z bolesti ani z jiných symptomů způsobujících utrpení. Namísto toho se jako hlavní důvody ukázaly osobní nezávislost, udržení kontroly a snaha nestát se přítěží rodiny, přátel či ošetřovatelů.

Nedávné události v Nizozemsku také ukázaly, že eutanázie se diskutuje spíš v kontextu autonomie, kontroly a racionální volby než nekontrolovatelných zdravotních symptomů. V takových případech rozhodnutí vzniká především na základě osobních a sociálních ohledů, nikoli lékařských úvah.

Vzhledem k tomu, že tento rámec dalece přesahuje všechny zdravotnické kvalifikace, není překvapením, že žádné lékařské sdružení nikde na světě dosud nizozemskou normu nepřivítalo. Přestože se Holandská lékařská asociace nepostavila proti úloze, již jejich profese hraje v průběhu eutanázie, současné důkazy naznačují přetrvávající neochotu nizozemských lékařů ohlašovat úřadům případy asistence v umírání a návrat k praktikám, které jsou bližší medicínskému kontextu, jako je podávání smrtelné dávky sedativ.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Všude na světě tedy existuje obrovské napětí mezi tím, jak na možnou smlouvu v oblasti asistovaného umírání nahlíží veřejnost a jak lékaři. Současné dění bychom mohli popsat jako boj o moc ohledně toho, kdo má být zodpovědný za službu, jejíž dostupnost sice žádá víc a víc lidí, ale u níž žádné profesionální znalosti nemohou zcela zaručit správné rozhodnutí. Zároveň platí, že každé špatné rozhodnutí má dalekosáhlé a nevratné následky.

Bylo už řečeno, že asistované umírání je klíčové pro diskusi o tom, co znamená dobré zdraví; jde také o ústřední bod vztahu mezi lékařskou obcí a společností jako celkem.