Asistované umírání – od „Měli bychom?“ ke „Kdo by měl?“

V minulosti bylo uspíšení smrti kterékoli osoby vždy zločinem, bez ohledu na okolnosti. Postoje veřejnosti se však mění. Být nápomocen osobě, která výslovně dala najevo přání zemřít, se čím dál větší měrou považuje za ospravedlnitelný čin, obzvlášť v kontextu nevyléčitelné a smrtelné nemoci. V zemích prosycených duchem Západu jde o stálé zjištění průzkumů veřejného mínění.

Legislativní orgány jsou přesto při zvažování případných změn zákona obezřetné. Explicitní legislativu do praxe dosud zavedlo pouze Nizozemsko, Belgie a americký stát Oregon. Vážné politické diskuse o obdobných právních změnách se však vedou v mnoha dalších zemích, mimo jiné v Británii, Jižní Africe a Austrálii.

Jak vytrvale slábne opozice vůči zákonnému ošetření asistovaného umírání, na závažnosti získávají záležitosti praktické proveditelnosti. Jistěže, je otázka, komu má být umožněno asistovaně zemřít. Mělo by jít jen o smrtelně nemocné? Měla by podmínky splňovat třeba raná stadia Alzheimerovy choroby? Nebo dokonce jakákoli vážná a nevyléčitelná nemoc či postižení? A co lidé, jež k touze po smrti vedou důvody, které se vůbec nevztahují k jejich zdravotnímu stavu?

https://prosyn.org/llL5AQxcs