Během dlouhotrvajícího okamžiku své smrti vykonal Jásir Arafat svůj poslední čin ve prospěch palestinské věci, jíž zasvětil celý život. Všechno, co se tohoto muže týkalo, vskutku trvalo dlouho. Vedl dlouhou národně osvobozeneckou válku. Vzdoroval řadě prodlužovaných obležení - v Ammánu (1970), Bejrútu (1982) a Ramalláhu (2002-2004). Arafatovo vůdcovství bylo tím nejdelším mezi jeho protějšky v arabském světě, neboť přežil tři egyptské prezidenty (Nagíba, Násira a Sadata a přetrval celé čtvrtstoletí Mubaraka), pět libanonských, tři irácké, pět alžírských a tři syrské prezidenty, tři panovníky saúdskoarabské a dva marocké, nemluvě o ostatních světových lídrech, od Eisenhowera po Bushe v USA, od de Gaulla po Chiraka ve Francii a od Maa po jeho tři následovníky v Číně. Zřejmě žádná žijící osobnost politiky se nesetkala s tolika světovými předáky a nepřetrvala tolik lídrů jako Arafat.
Arafatovým odkazem je však mnohem víc než jen vytrvalost. Bylo už mnohokrát správně řečeno, že Arafat byl pro svůj lid rozporuplným požehnáním. Jejich osudy byly nerozlučně spjaty, chvílemi bezmála až po společný zánik. Palestinci po několik desetiletí od uchvácení jejich domoviny nebyli víc než jen shluky uprchlíků, z nichž někteří zůstali jako občané druhého řádu v nově vzniklém státě Izrael, zatímco ostatní se rozptýlili po celém arabském světě i daleko mimo něj. Byl to Jásir Arafat, prostřednictvím jím založené Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kdo jim dodal pocit národní totožnosti.
Nehledě na jeho účinnost, ozbrojený boj, jenž OOP vedla, Palestince posílil a vštípil jim pocit kolektivní důstojnosti a sebeúcty. Jejich případ už nebylo možné přehlížet. Žádná jiná moderní záležitost si nevysloužila tolik rezolucí OSN ani tolik mezinárodního diplomatického úsilí.
Během dlouhotrvajícího okamžiku své smrti vykonal Jásir Arafat svůj poslední čin ve prospěch palestinské věci, jíž zasvětil celý život. Všechno, co se tohoto muže týkalo, vskutku trvalo dlouho. Vedl dlouhou národně osvobozeneckou válku. Vzdoroval řadě prodlužovaných obležení - v Ammánu (1970), Bejrútu (1982) a Ramalláhu (2002-2004). Arafatovo vůdcovství bylo tím nejdelším mezi jeho protějšky v arabském světě, neboť přežil tři egyptské prezidenty (Nagíba, Násira a Sadata a přetrval celé čtvrtstoletí Mubaraka), pět libanonských, tři irácké, pět alžírských a tři syrské prezidenty, tři panovníky saúdskoarabské a dva marocké, nemluvě o ostatních světových lídrech, od Eisenhowera po Bushe v USA, od de Gaulla po Chiraka ve Francii a od Maa po jeho tři následovníky v Číně. Zřejmě žádná žijící osobnost politiky se nesetkala s tolika světovými předáky a nepřetrvala tolik lídrů jako Arafat.
Arafatovým odkazem je však mnohem víc než jen vytrvalost. Bylo už mnohokrát správně řečeno, že Arafat byl pro svůj lid rozporuplným požehnáním. Jejich osudy byly nerozlučně spjaty, chvílemi bezmála až po společný zánik. Palestinci po několik desetiletí od uchvácení jejich domoviny nebyli víc než jen shluky uprchlíků, z nichž někteří zůstali jako občané druhého řádu v nově vzniklém státě Izrael, zatímco ostatní se rozptýlili po celém arabském světě i daleko mimo něj. Byl to Jásir Arafat, prostřednictvím jím založené Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kdo jim dodal pocit národní totožnosti.
Nehledě na jeho účinnost, ozbrojený boj, jenž OOP vedla, Palestince posílil a vštípil jim pocit kolektivní důstojnosti a sebeúcty. Jejich případ už nebylo možné přehlížet. Žádná jiná moderní záležitost si nevysloužila tolik rezolucí OSN ani tolik mezinárodního diplomatického úsilí.