7

Hospodářský růst po Arabském jaru

CAMBRIDGE – Pět let po propuknutí povstání Arabského jara dosáhl Egypt, Jordánsko, Maroko a Tunisko přiměřené úrovně politické stability. Hospodářský růst ovšem zůstává vlažný a Mezinárodní měnový fond očekává, že tempo expanze letos nepřekročí 1,5 % na hlavu. Vzhledem ke značnému potenciálu dohánět svět a mladým pracovním silám se člověk musí ptát, proč tomu tak je.

Jedno samozřejmé vysvětlení tkví v tom, že navzdory významnému pokroku při budování stabilní vlády, tyto země nadále podléhají politickým rizikům, jichž se soukromí investoři bojí. Už před povstáními roku 2011 ale byly soukromé investice skrovné a tato rizika vysoká. Musí za tím být něco víc.

Nahlédnout do problému nám dávají nedávné hospodářské dějiny těchto zemí. Na Blízkém východě a v severní Africe jsou tržní ekonomiky relativně nové, vznikly až po skončení 80. let minulého století, kdy se pod vahou svých nehospodárností (a z nich plynoucího zadlužení) zhroutil model státem řízeného hospodářského růstu. Na rozdíl od Latinské Ameriky a východní Evropy však arabské země liberalizovaly ekonomiky, aniž by liberalizovaly politiku. U moci se pevně drželi autokraté, podporovaní západními mocnostmi.

Přestože tedy reformy 90. let potlačily ekonomickou roli státu (v Egyptě se státní výdaje propadly ze 60 % HDP v roce 1980 na 30 % HDP v 90. letech), trhy nadále formovala politika. Ekonomické výsady se udělovaly způsobem, který znemožnil nástup nezávislých podnikatelů, kteří by nakonec mohli zpochybnit moc autokratů, a tak si protěžované firmy dokázaly nad celými liberalizovanými ekonomickými sektory zajistit faktický monopol.