0

Arabské mýty a realita

WASHINGTON – V době, kdy byl v Egyptě – jehož režim se až donedávna všeobecně pokládal za jeden z nejstabilnějších v regionu – svržen Husní Mubarak, zatímco plukovník Muammar Kaddáfí se v Libyi křečovitě drží u moci, není stále na obzoru konec vřavy šířící se arabským světem. Demonstranti už sesadili vlády v Tunisku a Egyptě a další arabské země se potýkají s projevy všeobecné nespokojenosti.

Neklid překvapil většinu lidí v regionu i mimo něj a postavil na hlavu nejméně pět zažitých představ o arabském světě.

Arabové nevycházejí do ulic. Než protesty v Egyptě a Tunisku vypukly, tvrdili mnozí lidé, že politické reformy ve skutečnosti nejsou naléhavé a že ti, kdo volají po změně, nerozumí náladě veřejnosti – situace prý není tak zlá, jak ji disidenti vykreslují. Tento typ uvažování vedl vlády k přesvědčení, že Arabové nebudou ve velkém počtu demonstrovat a požadovat změnu. Ve všech dotyčných zemích se rychlé reformy považovaly za škodlivé pro národní zájmy.

Tento argument už evidentně není udržitelný. Nikdo nepředvídal, co se stane v Egyptě a Tunisku, což znamená, že žádná arabská země už není imunní. Vlády nemají luxus v podobě možnosti čekat donekonečna a nemohou se už ohánět mýtem liknavosti obyvatel, aby nemusely zahajovat nezbytné reformy s cílem vyřešit problémy, které veřejnost trápí.