Arabští otcové a synové

Otázka následnictví v sekulárních arabských republikách poukazuje na jejich obtížnou situaci při přechodu do porevolučního stadia, neboť nástupnictvím v režimech, jimž se nedaří vybudovat silné instituce, se vždy riskuje vznik systémové krize. Třebaže rozhodnutí pro dynastické následnictví, jež někteří činí, může postrádat demokratičnost, není zcela neopodstatněné. Prokazatelně jde o volbu ekonomické modernizace, konce politiky konfliktu a výhledově pozitivní politické změny.

Roky Západem podporovaného represivního autoritářství spálily mrazem každé potenciální rašení liberální alternativy ke stávajícím arabským režimům a proměnily překotný přechod ke svobodným volbám v nebezpečný výkon islámské demokracie. Demokracie, jejímiž plody jsou vlády vedené Hamásem, Hizballáhem či Muslimským bratrstvem, bude nevyhnutelně protizápadní a bude se stavět proti Američany vštěpovanému „mírovému procesu“ s Izraelem.

Zajistit kontinuitu režimu prostřednictvím kvazimonarchického dědičného následnictví se už pokusila Sýrie, když došlo k přechodu od Háfize al-Asada k jeho synu Bašárovi. Existují náznaky, že by příkladu mohl následovat Egypt, kde by moc převzal syn Husního Mubáraka Gamál. Rovněž libyjského Muammara Kaddáfího možná vystřídá jeho syn Sajf el-Islám. Coby produkty revolučních vojenských převratů si tyto sekulární nacionalistické režimy nedokázaly vypěstovat skutečnou všeobecnou legitimitu a musely se obrátit k dynastickému následnictví, uplatňovanému dříve režimy, jež svrhly.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/Hijau9k/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.