Arabští otcové a synové

Otázka následnictví v sekulárních arabských republikách poukazuje na jejich obtížnou situaci při přechodu do porevolučního stadia, neboť nástupnictvím v režimech, jimž se nedaří vybudovat silné instituce, se vždy riskuje vznik systémové krize. Třebaže rozhodnutí pro dynastické následnictví, jež někteří činí, může postrádat demokratičnost, není zcela neopodstatněné. Prokazatelně jde o volbu ekonomické modernizace, konce politiky konfliktu a výhledově pozitivní politické změny.

Roky Západem podporovaného represivního autoritářství spálily mrazem každé potenciální rašení liberální alternativy ke stávajícím arabským režimům a proměnily překotný přechod ke svobodným volbám v nebezpečný výkon islámské demokracie. Demokracie, jejímiž plody jsou vlády vedené Hamásem, Hizballáhem či Muslimským bratrstvem, bude nevyhnutelně protizápadní a bude se stavět proti Američany vštěpovanému „mírovému procesu“ s Izraelem.

Zajistit kontinuitu režimu prostřednictvím kvazimonarchického dědičného následnictví se už pokusila Sýrie, když došlo k přechodu od Háfize al-Asada k jeho synu Bašárovi. Existují náznaky, že by příkladu mohl následovat Egypt, kde by moc převzal syn Husního Mubáraka Gamál. Rovněž libyjského Muammara Kaddáfího možná vystřídá jeho syn Sajf el-Islám. Coby produkty revolučních vojenských převratů si tyto sekulární nacionalistické režimy nedokázaly vypěstovat skutečnou všeobecnou legitimitu a musely se obrátit k dynastickému následnictví, uplatňovanému dříve režimy, jež svrhly.

https://prosyn.org/Hijau9kcs