0

Arabští otcové a synové

Úmrtí Jásira Arafata a šajcha Zajda, dlouholetého vládce Spojených arabských emirátů, jsou pokračováním generační změny, která započala v letech 1999-2000, kdy v rychlém sledu za sebou zemřeli vedoucí představitelé Jordánska, Maroka, Bahrajnu a Sýrie. Na celém Blízkém východě jsou občané mladší a jejich političtí předáci starší, než činí světový průměr. Postupná náhrada jedné generace elity za jinou může být jedním z klíčových faktorů při posuzování, zda se v arabském světě uskuteční efektivní reforma, či nikoliv.

V současné době existují vedle sebe na společenskopolitické mapě regionu čtyři politické generace. Generace odcházejících vůdců – Arafata, krále Husajna nebo Hafíze Assáda, krále Fahda a prezidenta Mubaraka – se narodila před rokem 1935 a události na Blízkém východě spoluurčovala od sedmdesátých let.

Tito předáci dospěli a zahájili kariéru v éře dekolonizace. Byli odkojeni panarabským nacionalismem Gamála Abdela Násira a klíčovou politickou událostí pro ně byla porážka Arabů v arabsko-izraelské válce v roce 1967. Příslušníci této generace usilovali o silné arabské vedení, které by nastolilo mocenskou rovnováhu s Izraelem. Kromě toho věřili – nebo si s touto myšlenkou alespoň pohrávali – v různé formy socialismu a etatismu, přičemž demokracii či občanská práva nepokládali za priority.

Další generace se narodila v letech 1935 až 1955 a v mnoha ohledech představuje „generaci na pomezí“. Většina jejích představitelů těžila z hospodářského růstu a širších možností vzdělání spojených s ropným boomem ze sedmdesátých let. Zároveň však její politické zastoupení i nadále blokovala generace předchozí, která nikdy neměla v úmyslu vzdát se dobrovolně moci. Není tedy překvapením, že v mnoha jejích příslušnících začala narůstat nespokojenost a nemálo se jich začalo poohlížet po islámských alternativách převažujících politických systémů.