MANILA – Žijeme na vyprahlé planetě. Zemědělci obdělávají aridní pastviny a tvůrci politik se trápí nad prázdnými přehradami, vyschlými řekami a žíznivými městy. Tím se přitom světového problému s vodou dotýkáme jen na povrchu, a to doslova. Vysychají i podzemní zvodně, které představují světovou zásobní nádrž na vodu. Půjde-li to tak dál, důsledky by mohly být strašlivé, zejména pro rychle rostoucí Asii s napjatými vodními zdroji.
Podzemní zvodně jsou zásobárny vody uložené hluboko pod povrchem, v propustných horninách, půdě či písku. Obsahují zhruba stonásobek objemu vody, která se nachází na povrchu planety, v potocích, jezerech, řekách a mokřadech. Pokud se nacházíte ve střední Africe, Jižní Americe či v některých částech Evropy, nejspíš je nějaká jen pár set stop pod vámi.
Zdroje povrchové vody jako odsolená mořská voda či recyklovaná odpadní voda nedokážou zaplnit globální mezeru mezi nabídkou vody a poptávkou po ní, která podle odhadů do roku 2030 dosáhne 40 %. Rostoucí měrou se proto pro účely zemědělství, energetiky a denní spotřeby v rychle rostoucích městech (urbánní Asie se rozrůstá tempem 120 000 lidí za den) využívají podzemní zvodně.
Dnes z podzemních zvodní pochází asi 30 % tekuté sladké vody světa. Třetina ze 37 největších zvodní, sledovaných v letech 2003 až 2013 Kalifornskou univerzitou, byla vážně vyčerpána a ze srážek se doplňuje málo nebo vůbec. Některé z nejpřetíženějších zvodní jsou v nejsušších regionech, mimo jiné v Asii, která je až z 88 % postižena vodním stresem.
Celosvětově se v Asii nachází zhruba třetina půdy zavlažované podzemní vodou, přičemž největšími spotřebiteli jsou Indie, Čína a Pákistán. Na samotnou jižní Asii připadá polovina globální spotřeby podzemní vody. Asijské zvodně – z nichž mnohé vznikly před tisíci let, kdy oblasti jako severní Čína měly vlhčí podnebí – už ale pravidelně nedoplňují dešťové srážky.
Naopak vrtané studny jdou stále hlouběji a hladiny podzemních vod klesají. Nadměrné odčerpávání v pákistánské provincii Pandžáb snižuje hladinu podzemní vody až o půl metru ročně. To ohrožuje budoucí potravinovou a vodní bezpečnost a komplikuje pěstování žíznivých plodin, jako jsou cukrová třtina a rýže.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Bobtnající asijská populace – do roku 2050 by mohla vystřelit o 25 % a překonat pět miliard – vyvine další tlak na zásobování potravinami, energií a vodou. Celosvětově bude tou dobou zapotřebí o 60 % víc potravin, takže čím dál vzácnější sladkou vodu bude polykat zemědělství. Podmínky ještě dál zhorší změna klimatu.
Problém se ovšem neomezuje na samotné ztenčení zásob vody. Nadměrné odčerpávání podzemních vod už vyvolává sesedání půd, což vede k propadání některých asijských měst. Do roku 2030 by až 80 % severní Jakarty mohlo být pod hladinou moře. Části Pekingu se podle některých odhadů propadají o několik centimetrů za rok.
Vyčerpané zvodně poblíž mořských pobřeží jsou navíc náchylné ke kontaminaci slanou vodou, která půdě bere plodnost. Některé zvodně jsou kontaminované arzénem, který se může hluboko pod zemí přirozeně vyskytovat. Časopis Nature Geoscienceodhaduje, že v indo-ganžské zvodni je arzénem nebo solí kontaminováno víc než 60 % podzemní vody. V Bangladéši se vlivu vody s obsahem arzénu připisuje víc než 40 000 úmrtí ročně.
Prvním krokem k nápravě tohoto stavu je určit, kolik přesně podzemní vody zbývá a jak se využívá – to sice není snadné, ale není to ani nemožné. Satelit NASA v experimentu GRACE poskytuje informace o změnách v gravitaci Země v důsledku kolísajících objemů vody. Nasazením technologie dálkového snímkování na povodí řek zase dokážeme určit, kolik je k dispozici povrchových vod a kdo co spotřebovává.
Dalším důležitým krokem je zlepšit zpoplatnění podzemní vody. Čína zkoušela pilotní program, během něhož zemědělci museli platit navíc, když odčerpávali vodu nad svůj příděl. Podobné přístupy už se osvědčily v Austrálii a Mexiku. Zavést taková opatření ale může být politicky náročné. Klíčem k úspěchu bude pomoci zemím nejen vypracovat vhodné politiky, ale také vytvořit právní rámce nezbytné k jejich zavedení a vymáhání.
Ještě politicky náročnější by bylo odstranění subvencí na elektřinu a plyn, jež zemědělce pobízejí čerpat podzemní vodu celý den. Pokud takové dotace nelze zrušit, existují inovativní alternativy, které by nadměrné odčerpávání mohly potlačit.
Třeba v indickém Gudžarátu vláda omezila čerpání podzemních vod nabídkou elektřiny jen na osm hodin denně. Zemědělci mají potřebnou elektřinu, ale nemohou vodu čerpat celý den. Jiným přístupem by mohl být zpětný výkup přebytečné elektřiny od zemědělců a její návrat do sítě. To nejenže by omezilo nadměrné čerpání vody, ale také by to pomohlo rozšířit na venkově příjmy.
Dále by bylo možné uskutečnit snahy o doplnění zvodní. Pilotní program v indickém státě Uttarpradéš sbírá do akumulačních nádrží přebytečné záplavové vody, které z nich prosakují do vod podzemních.
Posledním krokem by bylo zlepšit hospodaření s povrchovými vodami a tím snížit pokušení spoléhat v prvé řadě na vody podzemní. Odpadní vody se zhruba z 80 % vracejí do řek bez úpravy a často je znečišťují. Vyvinout úsilí směřující k zastavení tohoto problému by bylo mnohem snazší – mimo jiné logisticky a politicky – než zajišťovat ochranu podzemní vody.
Podzemní zvodně by měly být rezervoárem poslední záchrany. Pokud je neochráníme dnes, budoucí generace zaplatí vysokou – snad až existenční – cenu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
MANILA – Žijeme na vyprahlé planetě. Zemědělci obdělávají aridní pastviny a tvůrci politik se trápí nad prázdnými přehradami, vyschlými řekami a žíznivými městy. Tím se přitom světového problému s vodou dotýkáme jen na povrchu, a to doslova. Vysychají i podzemní zvodně, které představují světovou zásobní nádrž na vodu. Půjde-li to tak dál, důsledky by mohly být strašlivé, zejména pro rychle rostoucí Asii s napjatými vodními zdroji.
Podzemní zvodně jsou zásobárny vody uložené hluboko pod povrchem, v propustných horninách, půdě či písku. Obsahují zhruba stonásobek objemu vody, která se nachází na povrchu planety, v potocích, jezerech, řekách a mokřadech. Pokud se nacházíte ve střední Africe, Jižní Americe či v některých částech Evropy, nejspíš je nějaká jen pár set stop pod vámi.
Zdroje povrchové vody jako odsolená mořská voda či recyklovaná odpadní voda nedokážou zaplnit globální mezeru mezi nabídkou vody a poptávkou po ní, která podle odhadů do roku 2030 dosáhne 40 %. Rostoucí měrou se proto pro účely zemědělství, energetiky a denní spotřeby v rychle rostoucích městech (urbánní Asie se rozrůstá tempem 120 000 lidí za den) využívají podzemní zvodně.
Dnes z podzemních zvodní pochází asi 30 % tekuté sladké vody světa. Třetina ze 37 největších zvodní, sledovaných v letech 2003 až 2013 Kalifornskou univerzitou, byla vážně vyčerpána a ze srážek se doplňuje málo nebo vůbec. Některé z nejpřetíženějších zvodní jsou v nejsušších regionech, mimo jiné v Asii, která je až z 88 % postižena vodním stresem.
Celosvětově se v Asii nachází zhruba třetina půdy zavlažované podzemní vodou, přičemž největšími spotřebiteli jsou Indie, Čína a Pákistán. Na samotnou jižní Asii připadá polovina globální spotřeby podzemní vody. Asijské zvodně – z nichž mnohé vznikly před tisíci let, kdy oblasti jako severní Čína měly vlhčí podnebí – už ale pravidelně nedoplňují dešťové srážky.
Naopak vrtané studny jdou stále hlouběji a hladiny podzemních vod klesají. Nadměrné odčerpávání v pákistánské provincii Pandžáb snižuje hladinu podzemní vody až o půl metru ročně. To ohrožuje budoucí potravinovou a vodní bezpečnost a komplikuje pěstování žíznivých plodin, jako jsou cukrová třtina a rýže.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Bobtnající asijská populace – do roku 2050 by mohla vystřelit o 25 % a překonat pět miliard – vyvine další tlak na zásobování potravinami, energií a vodou. Celosvětově bude tou dobou zapotřebí o 60 % víc potravin, takže čím dál vzácnější sladkou vodu bude polykat zemědělství. Podmínky ještě dál zhorší změna klimatu.
Problém se ovšem neomezuje na samotné ztenčení zásob vody. Nadměrné odčerpávání podzemních vod už vyvolává sesedání půd, což vede k propadání některých asijských měst. Do roku 2030 by až 80 % severní Jakarty mohlo být pod hladinou moře. Části Pekingu se podle některých odhadů propadají o několik centimetrů za rok.
Vyčerpané zvodně poblíž mořských pobřeží jsou navíc náchylné ke kontaminaci slanou vodou, která půdě bere plodnost. Některé zvodně jsou kontaminované arzénem, který se může hluboko pod zemí přirozeně vyskytovat. Časopis Nature Geoscienceodhaduje, že v indo-ganžské zvodni je arzénem nebo solí kontaminováno víc než 60 % podzemní vody. V Bangladéši se vlivu vody s obsahem arzénu připisuje víc než 40 000 úmrtí ročně.
Prvním krokem k nápravě tohoto stavu je určit, kolik přesně podzemní vody zbývá a jak se využívá – to sice není snadné, ale není to ani nemožné. Satelit NASA v experimentu GRACE poskytuje informace o změnách v gravitaci Země v důsledku kolísajících objemů vody. Nasazením technologie dálkového snímkování na povodí řek zase dokážeme určit, kolik je k dispozici povrchových vod a kdo co spotřebovává.
Dalším důležitým krokem je zlepšit zpoplatnění podzemní vody. Čína zkoušela pilotní program, během něhož zemědělci museli platit navíc, když odčerpávali vodu nad svůj příděl. Podobné přístupy už se osvědčily v Austrálii a Mexiku. Zavést taková opatření ale může být politicky náročné. Klíčem k úspěchu bude pomoci zemím nejen vypracovat vhodné politiky, ale také vytvořit právní rámce nezbytné k jejich zavedení a vymáhání.
Ještě politicky náročnější by bylo odstranění subvencí na elektřinu a plyn, jež zemědělce pobízejí čerpat podzemní vodu celý den. Pokud takové dotace nelze zrušit, existují inovativní alternativy, které by nadměrné odčerpávání mohly potlačit.
Třeba v indickém Gudžarátu vláda omezila čerpání podzemních vod nabídkou elektřiny jen na osm hodin denně. Zemědělci mají potřebnou elektřinu, ale nemohou vodu čerpat celý den. Jiným přístupem by mohl být zpětný výkup přebytečné elektřiny od zemědělců a její návrat do sítě. To nejenže by omezilo nadměrné čerpání vody, ale také by to pomohlo rozšířit na venkově příjmy.
Dále by bylo možné uskutečnit snahy o doplnění zvodní. Pilotní program v indickém státě Uttarpradéš sbírá do akumulačních nádrží přebytečné záplavové vody, které z nich prosakují do vod podzemních.
Posledním krokem by bylo zlepšit hospodaření s povrchovými vodami a tím snížit pokušení spoléhat v prvé řadě na vody podzemní. Odpadní vody se zhruba z 80 % vracejí do řek bez úpravy a často je znečišťují. Vyvinout úsilí směřující k zastavení tohoto problému by bylo mnohem snazší – mimo jiné logisticky a politicky – než zajišťovat ochranu podzemní vody.
Podzemní zvodně by měly být rezervoárem poslední záchrany. Pokud je neochráníme dnes, budoucí generace zaplatí vysokou – snad až existenční – cenu.
Z angličtiny přeložil David Daduč