Zvát či nezvat?

Mám v živé paměti trochu legrační, trochu pikantní a dost smutné trápení, které po dlouhá desítiletí měli v Praze západní diplomaté. Každý rok museli totiž nejméně jednou řešit delikátní problém, zda různé chartisty, bojovníky za lidská práva, kritiky režimu, odstavené politiky nebo prostě jen zakázané spisovatele, vědce a novináře, vesměs lidi, s nimiž byli spřáteleni, mají či nemají zvát na oslavy svých státních svátků či jiných významných událostí.

Řešilo se to různě, například důvěrnou konzultací s vlastním či zdejším ministerstvem zahraničí, podle stupně odvahy či prozíravosti toho kterého jednotlivého diplomata, s ohledem na konkrétní postoje a nároky oficiálních míst v naší zemi, momentální politickou atmosféru či aktuální stupeň vřelosti či chladu ve vzájemných vztazích, a samozřejmě i s ohledem na konkrétní politické či ekonomické zájmy západních zemí u nás (v duchu ideje nebrané sovětskou stranou příliš vážně, ale brané velmi vážně Západem, totiž ideje „disidenti nebo obchod“).

Byla pestrá paleta způsobů, jak to tehdy nakonec probíhalo a dopadalo. Někdy jsme s omluvou nebyli pozváni. Někdy jsme naopak byli pozváni, ale nepřišli, abychom svým statečným přátelům-diplomatům nekomplikovali život. Někdy jsme byli pozváni na dřívější hodinu v naději, že odejdeme dřív, než přijdou oficiální činitelé, což se někdy povedlo, někdy nikoliv. Nepovedlo-li se to, byly v podstatě čtyři možnosti: buď na protest proti naší přítomnosti odešli oficiální činitelé, nebo jsme odešli urychleně my, nebo jsme všichni dělali, že se nevidíme, anebo jsme se dali – alternativa nejvzácnější – jedni s druhými do hovoru, což bývaly mnohdy jediné chvíle dialogu mezi mocí a opozicí (nepočítáme-li svá setkání u soudů).

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/tHRwzjT/cs;