6

Důvěřovat trhům, nedůvěřovat mediálním kartelům

LONDÝN – Letošní výroční setkání Světového ekonomického fóra v Davosu přišlo v okamžiku bezradnosti světových ekonomických a finančních elit. Voliči se proti nim bouří, přestože se globální ekonomice v poslední době daří celkem dobře.

Navzdory potížím a slabinám, jimž se dostává značné publicity, přinesly poslední roky řadu dobrých ekonomických zpráv. Globalizace a technický pokrok jsou od roku 2009 oporou ročního globálního růstu HDP na hlavu ve výši 2,5 % – ten je sice nižší než před Velkou recesí, ale v historickém srovnání stále velmi vysoký. Za posledních 35 let se podíl světové populace žijící v chudobě snížil ze 40 % na pouhých 10 %.

Snad nejvíc se pocit křivdy loni připisoval nerovnosti. Na globální úrovni ale nerovnosti ubývá. A přestože v některých vyspělých ekonomikách nerovnost zesílila, vzestup není nijak zvlášť dramatický a zůstává na přiměřených úrovních.

To však průměrný občan nevidí. Podle nové Zprávy o proměně Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), založené na průzkumu Život během proměny provedeném v letech 2015-2016 Světovou bankou a EBRD (kde působím jako hlavní ekonom), domnělý vzestup nerovnosti dalece převyšuje realitu popsanou oficiálními daty, obvykle založenými na dotazování v domácnostech.

Ze 34 zemí, kde se uskutečnily průzkumy v domácnostech, ve všech kromě jediné uvedla většina respondentů, že nerovnost se zvýšila až během posledních několika málo let. Oficiální data ovšem během tohoto období ukazují velice malé změny Giniho koeficientu (standardní míry nerovnosti), ba většina zemí zaznamenala úbytek nerovnosti.

Člověk by snad předpokládal, že při střetu dat a dojmů vždy zvítězí data. Jenže v tomto případě je možná chyba v datech – přesněji řečeno, možná že používáme nesprávná data. Na rozdíl od běžných občanů, kteří na ulicích vidí bezdomovce a ve zprávách miliardáře, průzkumy v domácnostech, o něž se měření nerovnosti opírá, možná do vzorku dotazovaných domácností zahrnují příliš málo těch na vrcholu a na dně distribuce příjmů.

Přesnější obrázek o nerovnosti dnes snad poskytuje jiný typ dat, která shromáždil francouzský ekonom Thomas Piketty: daňové záznamy. Tato data dokládají, že růst příjmů mezi nejbohatšími v poslední době výrazně převyšoval růst příjmů ve zbytku populace. Toto zjištění ještě posílili Philippe Aghion z Harvardovy univerzity a College de France a jeho spoluautoři, když doložili, že mezi dolními 99 % obyvatel bohatých zemí nerovnosti nepřibylo, leč horní 1 % se odtrhlo a pelotonu ujíždí.

Koncentrace bohatství na nejvyšším vrcholu, poukazuje Piketty a další, může být nebezpečná. Jsou-li politické instituce slabé, movití magnáti dokážou využít peněz k „uchvácení“ představitelů veřejné správy a vychýlení ekonomické regulace ve svůj prospěch. S nově nabytou konkurenční výhodou si mohou připisovat nepřiměřené zisky a část své kořisti dál investovat do uchvácení dalších nespravedlivých rent. Takovou koncentraci bohatství by bylo čím dál těžší omezit a časem by došlo k vytěsnění menších podnikatelů.

Samozřejmě, jsou-li politické instituce země dostatečně silné, ani ti nejbohatší nedokážou ohýbat pravidla hry. V takovém případě si největší bohatství připisují podnikatelé s nejlepšími vlohami a přízní štěstěny, jimž kyne odměna za to, že roztáčejí inovace a růst, které prospívají celé ekonomice.

V mnoha ze 36 členských zemí EBRD politické instituce bohužel až tak pevné nejsou. To se odráží ve faktu, že většina bohatství miliardářů v zemích EBRD připadá na komodity a přírodní zdroje, což naznačuje nejen to, že přírodní zdroje nabízejí renty, ale také že se tyto renty nedostatečně daní.

Je zřetelně zapotřebí se s neférovým politickým vlivem extrémních boháčů vypořádat. Nejbezprostředněji z toho plyne nutnost výrazněji zprůhlednit politické financování a zavést přísnější a účinnější regulaci. Znamená to ale také, že je nezbytné zabývat se tím, jak oligarchové využívají médií, aby ve svůj prospěch manipulovali politiku.

Jak poukázalLuigi Zingales v roce 2012, oligarchové dokážou využívat vlastnictví médií k upevňování vlastního politického postavení, které pak zase mohou zneužívat k tomu, aby si zajistili renty, z nichž lze financovat média. Mistrně tohle umění podle Zingalese ovládal bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Podobně ale postupuje řada oligarchů v postkomunistických zemích.

Někteří oligarchové by snad prohlásili, že je lepší, když média vlastní oni, než aby je vlastnila vláda; mohou si přinejmenším konkurovat s ostatními oligarchy. To je pouhé odvádění pozornosti. Ano, vlastnictví médií v rukou kleptokratických či autoritářských vlád je nebezpečné. Totéž ale platí pro vlastnictví médií v rukou oligarchů, kteří se mohou v ústraní vzájemně dohodnout na ochraně svých společných zájmů – a ty se mohou ostře lišit od zájmů zbytku společnosti.

Média patří k základům moderních demokratických společností. Jejich vlastnická struktura by proto měla být transparentní a vlastníkům médií by ideálně mělo být znemožněno vlastnictví jiných aktiv. Krátce, média by měla podléhat témuž protikartelovému přístupu jako třeba infrastrukturní odvětví.

Samozřejmě, taková protikartelová politika by narážela na prudký politický odpor. A i kdyby byla zavedena, magnáti by dál usilovali o ovlivnění médií, například skrze účelové ceny ve smlouvách o reklamě. Nadto by některá média mohla v určité míře vítat subvence oligarchů jako způsob jak se vypořádat s novými výzvami pro tradiční modely podnikání.

Vyřešení těchto problémů vyžaduje v prvé řadě silný nezávislý regulační orgán. Podpořit společenský přínos čestných médií mohou rovněž transparentní a odpolitizované veřejné subvence.

Zavést účinný mediální protikartelový rámec nebude snadné. Bude to ale stále snazší než potýkat se s čím dál znechucenější veřejností ztrácející důvěru v demokracii a otevřené trhy.

Z angličtiny přeložil David Daduč