0

A volně plyne Nil

DILLÍ – Osmnáct dní se během stoupajících a klesajících vln protestů zdálo nemožné, že konec egyptské revoluce přijde tak náhle, v podobě úsečného oznámení, které netrvalo déle než půl minuty: „Prezident Husní Mubarak se vzdal úřadu…“ Těmito slovy skončila ve vítězné vřavě jedna éra, která potvrdila platnost starého rčení, podle něhož jsou „pohřebiště světa plná těch, kdo se považovali za nepostradatelné pro národ“.

V nadcházejících dnech a týdnech mohou přijít chvíle, kdy zprávy z Káhiry nebudou povzbudivé, ale nikdy nezapomínejme, že Egypt učinil obrovský krok, který je ve skutečnosti obrovským krokem pro všechny Araby. Koneckonců je Egypt srdcem, mozkem i nervovým centrem celého arabského světa. Je pravda, že dal svého času vzniknout radikálnímu Muslimskému bratrstvu, ale také dal život islámskému socialismu a antikolonialismu, arabské jednotě a nyní i demokratickému potvrzení vůle lidu. Zhoubné řeči, že Arabové nechtějí demokracii, byly odhaleny jako velká lež, jíž opravdu jsou.

Egypt je řečeno památnými slovy bengálského básníka Rabíndranátha Thákura zemí, „kde je (nyní) hlava vztyčena vysoko a mysl je (nyní) beze strachu…“ Důsledky budou obrovské. Odvěké arabské země jsou rozkolísané. Desítky let trvající a zdánlivě neochvějné autokracie zjišťují, že jejich moc je vysazená z pantů; do jejich statického prostředí proniká změna. Včerejší smlouvy, obzvláště ty se Spojenými státy a Izraelem, už nebudou vzbuzovat stejný typ sebedůvěry, jaký dlouho vzbuzovaly coby nástroje státní politiky.

Vzpomínky na oněch 18 dní jsou tak nabité děním, že je obtížné oddělit jednu událost od druhé, jednu fázi od další: dramatické, dojemné, bizarní a neskutečné od patetického. Nití táhnoucí se všemi událostmi, tématem, které zůstalo spolehlivě neměnné, však byla touha po „změně“ – po okamžité, skutečné a hmatatelné změně, nikoliv po slibu nebo nějakém trýznivě lákavém, leč nedosažitelném přeludu.