0

Anatomie strachu

Jak mozek zaznamenává své nejvýraznější vzpomínky? Studium strachu u krys nám v tomto směru pomáhá mnohé odkrýt. Lidé a krysy se sice bojí zcela odlišných věcí a situací, ale způsob, jímž mozek člověka i krysy reaguje na nebezpečí, je velmi podobný. Vzhledem k tomu, že strach je u lidí prapříčinou mnoha patologických stavů – od projevů panické úzkosti až k posttraumatickým stresům – může průlom v chápání mozkového systému strachu vést k novým způsobům léčby těchto poruch.

Střed mozkového systému strachu se nachází v oblasti zvané amygdala. Tato oblast přijímá informace od všech smyslů a na jejich základě pak ovládá různé obvody v našem těle, díky nimž se nám rozbuší srdce, zpotí dlaně, sevře žaludek, ztuhnou svaly či vyplaví hormony, což jsou všechno známky toho, že máme strach.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Amygdala krysy reaguje na přirozená nebezpečí (krysa má strach z kočky, aniž se to musí učit) a učí se o nebezpečích nových (zvukových, zrakových a čichových vjemech, které se pravidelně vyskytují v předtuše setkání s kočkou nebo jiným nebezpečím). Právě studiem toho, jak se mozek krysy učí novým stimulům – například zvukům, jež předcházejí nebezpečí – bylo objasněno, jak funguje náš lidský systém učení se strachu a systém paměti vůbec.

Existují důkazy, že podobné funkce mají také amygdaly plazů a ptáků. Studie lidských jedinců s amygdalou poškozenou v důsledku neurologické choroby nebo protiepileptického chirurgického zákroku dokazují, že také náš mozek funguje stejným elementárním způsobem. Z těchto zjištění lze usuzovat, že kdysi dávno (v době, kdy na zemi vládli dinosauři, a možná ještě dřív) přišla evoluce na to, jak propojit mozek tak, aby produkoval odezvy, které by v nebezpečných situacích organismus udržely při životě. Řešení bylo tak efektivní, že se od těch dob příliš nezměnilo.

To je pochopitelně jen část vysvětlení toho, proč a jak se bojíme. Jakmile systém strachu rozpozná nebezpečí a začne na něj reagovat, mozek – například lidský mozek se svou obrovskou kapacitou myslet, uvažovat a přemítat – začne hodnotit, co se děje, a pokouší se určit, co dělat dál. V této chvíli začínáme mít pocit strachu. K vědomému strachu musí organismus mít dostatečně komplexní mozek, který si uvědomuje vlastní činnost. Mozek s těmito schopnostmi má každopádně člověk, ale už vůbec není jisté, zda touto schopností vládnou i jiné druhy.

Z evoluční stránky je tedy mozkový systém strachu velice starý. Je pravděpodobné, že vznikl ještě dříve, než byl mozek schopen pocítit to, čemu my lidé dnes říkáme „strach“. Je-li tomu tak, pak nejlepší cestou, jak pochopit fungování systému strachu, není honit se za těžko postižitelnými mozkovými mechanismy pocitu nebo strachu, ale studovat skryté nervové systémy, jež se vyvinuly v behaviorální reakci na problémy týkající se přežití. Abychom pochopili pocity, musíme odhlédnout od jejich vnějších projevů v našich vědomých zážitcích a soustředit se na mozkové pochody během těchto zážitků.

Zásadním objevem bylo, že mozek má několik systémů paměti, z nich každý se věnuje jinému druhu paměťových funkcí. Pro zážitky vyvolávající strach jsou důležité zejména dva systémy. Například: vrátíte-li se na místo nedávné autonehody, budete mít pravděpodobně fyzickou reakci, která bude odrazem aktivace vzpomínek uložených v amygdale. Spolu s tím si vzpomenete na okolnosti nehody, na to, kam jste měli namířeno, s kým jste byli a další detaily. Tyto explicitní (vědomé) vzpomínky zprostředkovává systém zvaný hipokampus.

Naproti tomu vzpomínky, které má na starosti amygdala, jsou nevědomé. Jsou to vzpomínky v tomu smyslu, že nutí tělo určitým způsobem reagovat v důsledku dřívějších zážitků a zkušeností. Vědomá vzpomínka na dřívější zážitek a vyvolaná fyziologická reakce jsou tedy projevem dvou oddělených systémů paměti, které fungují paralelně vedle sebe. Až když neurovědci tyto systémy od sebe v mozku oddělili, zjistilo se, že jde o různé druhy paměti, a nikoli o paměť jedinou s více formami projevu.

Mnohé z běžných psychických poruch, které postihují člověka, jsou emočního původu a mnohé z nich souvisejí s mozkovým systémem strachu. Zdravotnický úřad Spojených států uvádí, že celá polovina duševních problémů zaznamenaných v USA (kromě potíží souvisejících s nadměrným užíváním léků, alkoholu a drog) má příčinu v úzkostných poruchách, kam spadají fobie, panické stavy, syndromy posttraumatického stresu, obsesivní kompulzivní poruchy a obecné stavy úzkosti.

Výzkum mozkových mechanismů strachu nám pomáhá pochopit, proč jsou tyto emoční stavy tak těžko kontrolovatelné. Neuroanatomové zjistili, že cesty, jež spojují amygdalu s myslícím mozkem, neokortexem, jsou asymetrické – ve směru od kortexu k amygdale jsou totiž podstatně slabší než ve směru opačném.

Fake news or real views Learn More

To možná vysvětluje, proč mnohdy nemůžeme zklidnit probuzené emoce, jak bychom si přáli. Asymetrie oněch spojení asi vysvětluje i to, proč je psychoterapie často tak složitá a zdlouhavá: neboť se opírá o nedokonalé komunikační kanály mezi mozkovým systémem kognitivním a emočním.

Studium základní biologie systému strachu nejspíše ještě odhalí další důležité poznatky o tom, odkud se berou naše emoce a co je důvodem emočních poruch. Doufejme, že díky nim budeme jednou moci tyto psychické potíže léčit mnohem úspěšněji a snad se jim naučíme i předcházet.