0

Rozbor jedné odročené revoluce

Probíhající střet mezi vládci Íránu a íránskou veřejností je důsledkem čelní srážky dvou protichůdných sil. Přístupy íránské veřejnosti jsou v posledních letech liberálnější. Moc se přitom vychýlila od konzervativního pragmatismu k mnohem militantnějšímu fundamentalismu. Výzva nejvýznamnější skupiny íránských duchovních k zamítnutí volebních výsledků je jen nejčerstvějším dokladem protiútoku jak reformistické, tak pragmaticky konzervativní frakce.

Třicet let po islámské revoluci náboženské založení Íránců prokazatelně slábne a sílí jejich liberalismus. Tento trend jasně plyne ze dvou terénních šetření mezi více než 2500 dospělých Íránců, uskutečněných v letech 2000 a 2005. Podíl těch, kdo „silně souhlasí“, že demokracie je nejlepší formou vlády, se zvýšil z 20 na 31 %.

Rovněž u řady otázek týkajících se rovnosti pohlaví – včetně politického vedení, rovnoprávného přístupu k vyššímu vzdělání a poslušnosti manželek – si čísla udržela klesající trend. Počet těch, kdo za základ manželství považovali lásku, se zvýšil ze 49 na 69 %, zatímco těch, kdo byli závislí na souhlasu rodičů, ubylo ze 41 na 24 %. Oproti roku 2000 se v roce 2005 mnohem vyšší podíl respondentů vymezil jako „v prvé řadě Íránec“ než jako „v prvé řadě muslim“.

Trend není těžké pochopit. Uvalení zkostnatělého náboženského diskurzu na společnost způsobilo, že Íránce začaly přitahovat liberální hodnoty. Avšak zatímco reformistické trendy v širším politickém životě země to reflektovaly, uvnitř mocenské struktury režimu došlo k posunu směrem k militantnímu fundamentalismu. Vinu na tom nesli z velké části reformě smýšlející politici. Ani zdaleka se nestavěli proti absolutistické moci coby překážce náboženské demokracie a o významu reformy se snažili přesvědčit Nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího.