14

OPEC pro migrující pracovní síly?

DUBAJ – V září roku 1960 se v Bagdádu sešli delegáti Íránu, Iráku, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely, aby založili Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Jak se zvyšovala závislost světa na ropě, rostla i moc OPEC. Jelikož dnes mnohé rozvojové země, včetně většiny zemí na Blízkém východě, patří k hlavním světovým vývozcům pracovních sil, nazrál snad čas na úvahy o vytvoření kartelu, který by po vzoru OPEC řídil migraci pracujících?

OPEC se podařilo ochránit společné zájmy svých členů, jež by si jednotlivě neuhlídali. Když je trh strukturálně pokřivený, politické nástroje a společný postup, jaký ztělesňuje OPEC, dokážou být účinnější než veřejná politika.

Země vyvážející dnes pracovní síly se od zakládajících členů OPEC v roce 1960 až tolik neliší. I ony jsou zranitelné na trhu, kde mají navrch jejich zákazníci. Bohaté země, jež pracovní síly dovážejí, a chudé země, které je vyvážejí, jsou ve vzájemně závislém vztahu; dovozci pracovních sil ale mohou jednostranně zpřísnit či uvolnit podmínky přistěhovalectví nebo regulaci na trhu práce, takže vývozci jsou v neustálé nejistotě.

Vývozce pracovních sil může tato nerovnováha vycházet draho. Remitence čili převody peněz od krajanů vydělávajících v cizině jsou pro mnohé rozvojové země životně důležité – víc než kterékoli jiné přílivy financí, včetně přímých zahraničních investic a pomoci – a často přispívají k vyrovnání účtů země. Ostatně podle Světové banky v roce 2013 remitence tvořily 20-24 % HDP na Filipínách a v Indonésii, 42 % v Tádžikistánu, 32 % v Kyrgyzstánu, 17 % v Libanonu, 10,8 % v Jordánsku, 9,9 % v Jemenu a 6,6% v Egyptě a Maroku.