Od atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda neotřásla žádná násilná smrt Bělehradem tolik jako vražda srbského premiéra Zorana Djindjiče. Kulky, které Djindjičovi přinesly smrt, možná zabily i naděje většiny Srbů na návrat k normálnímu způsobu života, a to právě ve chvíli, kdy jsme jako země začali procitat z dlouhé noční můry vlády Slobodana Miloševiče. Se vzpomínkou na krvavé války o jugoslávské následnictví stále hluboce vrytou do paměti se ptáme, zda atentát nad Djindjiče předznamenává konec éry politického násilí, nebo začátek nějaké éry nové.
Když byl před dvěma lety Milošević zbaven moci, byla to neklidná doba, ale nikdo nepřišel o život. Srbové se právem cítili hrdí: diktatura skončila demokraticky, poklidně. Miloševičovo vydání haagskému tribunálu, před nímž se má zpovídat z válečných zločinů - proces se v Srbsku obešel bez incidentů - bylo rovněž poklidné. Srbsko navázalo vztahy se zeměmi regionu, začalo se zcela normálním způsobem přibližovat k Západu a jeho obyvatelé pomalu a konečně začínali cítit, že cítí smír nejen vůči světu, ale i mezi sebou.
Jistě, atentáty nejsou v Srbsku ničím novým. Loni byl v Bělehradě zavražděn "Arkan", vůdce nejvražednější polovojenské skupiny z válek v Bosně a Kosovu a politické síly i po Miloševičově pádu. Před měsícem byl - neúspěšně - spáchán atentát i proti samotnému Djindjičovi. Přesto většina Srbů začínala věřit, že hlavním nástrojem politiky se konečně stával hlasovací lístek, nikoli zbraň.
Od atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda neotřásla žádná násilná smrt Bělehradem tolik jako vražda srbského premiéra Zorana Djindjiče. Kulky, které Djindjičovi přinesly smrt, možná zabily i naděje většiny Srbů na návrat k normálnímu způsobu života, a to právě ve chvíli, kdy jsme jako země začali procitat z dlouhé noční můry vlády Slobodana Miloševiče. Se vzpomínkou na krvavé války o jugoslávské následnictví stále hluboce vrytou do paměti se ptáme, zda atentát nad Djindjiče předznamenává konec éry politického násilí, nebo začátek nějaké éry nové.
Když byl před dvěma lety Milošević zbaven moci, byla to neklidná doba, ale nikdo nepřišel o život. Srbové se právem cítili hrdí: diktatura skončila demokraticky, poklidně. Miloševičovo vydání haagskému tribunálu, před nímž se má zpovídat z válečných zločinů - proces se v Srbsku obešel bez incidentů - bylo rovněž poklidné. Srbsko navázalo vztahy se zeměmi regionu, začalo se zcela normálním způsobem přibližovat k Západu a jeho obyvatelé pomalu a konečně začínali cítit, že cítí smír nejen vůči světu, ale i mezi sebou.
Jistě, atentáty nejsou v Srbsku ničím novým. Loni byl v Bělehradě zavražděn "Arkan", vůdce nejvražednější polovojenské skupiny z válek v Bosně a Kosovu a politické síly i po Miloševičově pádu. Před měsícem byl - neúspěšně - spáchán atentát i proti samotnému Djindjičovi. Přesto většina Srbů začínala věřit, že hlavním nástrojem politiky se konečně stával hlasovací lístek, nikoli zbraň.