0

Protikartelová kontrarevoluce?

BARCELONA – Současná globální finanční krize odhalila nesmírné tlaky, které na obou březích Atlantiku působí na konkurenční politiku. Konkrétně konkurenční politika utrpěla otřes hlavně v důsledku deformačních výpomocných opatření ve prospěch finančních zprostředkovatelů, jakož i odhlédnutí od pravidel fúzí s cílem zachránit některé ústavy. Poskytnutí kapitálu a dalších subvencí z veřejných prostředků skutečně pokřivilo hrací plochu, přičemž chatrnější instituce skončily mnohem lépe kapitalizované než instituce zdravé.

V sektoru, jako je bankovnictví, kde jsou dojmy ohledně zdraví ústavu klíčové pro jeho schopnost konkurovat ostatním, je to zásadní. Tak například při fúzi, proti níž se stavěl britský antimonopolní úřad, banka Lloyds TSB převzala potížemi zmítanou společnost HBOS, největšího hypotečního věřitele v zemi, ačkoliv v roce 2001 jí bylo zakázáno převzít banku Abbey National. Ve Spojených státech se zase investiční bankovnictví konsolidovalo vynuceným převzetím Bear Stearns ze strany JP Morgan a Merrill Lynch ze strany Bank of America. Výsledkem je velice slabá konkurence mezi zbylými hráči.

Konkurenční politika byla vypilovaná k řešení individuálních krizí, ale krize systémová jí bezmála zlomila vaz. Nejen v bankovnictví, ale i v dalších sektorech – na špici jsou výrobci automobilů – masivní subvence udržují v chodu neefektivní zavedené firmy a omezují růst efektivních firem anebo, což je zřejmě ještě horší, brání novým firmám pronikat na trh. V Evropské unii národní vlády intrikují v subvenčních dostizích s cílem přesunout náklady spojené s adaptací kapacit v automobilovém průmyslu na sousedy, jak dokládá případ Opelu.

Konsolidace, jejímž záměrem je snížit domnělý přebytek kapacit v bankovnictví a automobilovém průmyslu, však může zplodit dlouhotrvající nekonkurenční tržní struktury. Dokud se takovým strukturám bude dařit držet mimo hru nováčky, tržní disciplína bude zatlačena do kouta a spotřebitel bude trpět.