Západ (Amerika a Evropa) už 19 let odkládá odpověď na klíčovou strategickou otázku: jakou roli by mělo hrát postsovětské Rusko v celosvětovém měřítku a v evropském státním uspořádání? Mělo by se s ním jednat jako se svéhlavým partnerem, nebo jako se strategickým protivníkem?
Ačkoliv toto dilema získalo během krize kolem krátké války Ruska s Gruzií kritickou naléhavost, nedokázal na ni Západ jednoznačně odpovědět. Soudíte-li podle většiny východoevropských zemí, Velké Británie a Bushovy administrativy, zní odpověď „strategický protivník“. Většina Západoevropanů však dává přednost „svéhlavému partnerovi“. Tyto zdánlivě se vylučující alternativy mají jednu věc společnou: ani jedna z nich nebyla domyšlena do konce.
Pokud vidíte Rusko jako strategického protivníka – a obnova velkoruské mocenské politiky v éře Vladimira Putina ke škodě vlády zákona v domácí i zahraniční politice země tomu skutečně nasvědčuje –, pak by měl Západ od základu změnit svou agendu.
Západ (Amerika a Evropa) už 19 let odkládá odpověď na klíčovou strategickou otázku: jakou roli by mělo hrát postsovětské Rusko v celosvětovém měřítku a v evropském státním uspořádání? Mělo by se s ním jednat jako se svéhlavým partnerem, nebo jako se strategickým protivníkem?
Ačkoliv toto dilema získalo během krize kolem krátké války Ruska s Gruzií kritickou naléhavost, nedokázal na ni Západ jednoznačně odpovědět. Soudíte-li podle většiny východoevropských zemí, Velké Británie a Bushovy administrativy, zní odpověď „strategický protivník“. Většina Západoevropanů však dává přednost „svéhlavému partnerovi“. Tyto zdánlivě se vylučující alternativy mají jednu věc společnou: ani jedna z nich nebyla domyšlena do konce.
Pokud vidíte Rusko jako strategického protivníka – a obnova velkoruské mocenské politiky v éře Vladimira Putina ke škodě vlády zákona v domácí i zahraniční politice země tomu skutečně nasvědčuje –, pak by měl Západ od základu změnit svou agendu.