0

Aliance sobě rovných

PAŘÍŽ – Během nedávné oslavy 60. výročí NATO ve Štrasburku uvítala aliance dva nové členy, Albánii a Chorvatsko, čímž se její členská základna rozrostla na 28 států. Toto rozšíření je dobré, poněvadž dějiny přinesly oběma zemím utrpení. Uvítání do velké mezinárodní rodiny Západu je uklidní, stabilizuje a přispěje k jejich politickému, kulturnímu a hospodářskému rozvoji.

Dobrých zpráv však bylo poskrovnu, protože NATO řešilo jen běžnou agendu. Žádným klíčovým problémem se ve skutečnosti nezabývalo.

Zřetelně to dokládá spor, který vyvstal ve Francii ohledně návratu této země pod jednotné vojenské velení NATO. Ztrácí Francie svou autonomii nebo možná i suverenitu? Kapituluje před americkou hegemonií? Toto jsou palčivé otázky, avšak na summitu NATO o nich lidé hovořili spíše jako o symbolech než jako o realitě.

Co je tu však realitou? NATO je vojenská aliance skládající se z 28 států. Jeden z nich, Spojené státy americké, má více než třikrát vyšší vojenský rozpočet než všichni ostatní členové dohromady. Proto USA se souhlasem ostatních stojí v čele většiny civilních i vojenských velení NATO. Samozřejmě existují kolektivní konzultace a poradní procesy, díky nimž je slyšet hlas kteréhokoliv člena. Ve skutečnosti však společná rozhodnutí ovlivňuje faktická moc jediné členské země.