0

Prorůstová agenda v Evropě

Nedávná studie OECD nám opět připomíná, že v eurozóně, stejně jako ve třech největších kontinentálních státech – Francii, Německu a Itálii –, jež její výkonnosti dominují, jsou výše příjmů na hlavu zhruba o 30% nižší než ve Spojených státech. Jestliže produktivita nadále poroste pomaleji než kdekoli jinde v průmyslových ekonomikách, tato propast se pravděpodobně bude rozšiřovat spolu s tím, jak se zatemňuje demografický profil Evropy.

Proč velké evropské ekonomiky nedokáží držet krok s americkými úrovněmi příjmů? Podstatná část skluzu plyne z méně intenzivního využití pracovní síly: míra zaměstnanosti u žen a u starších a nejmladších věkových skupin je v eurozóně nižší než v USA, pracovní doba je mnohem kratší a – což je nejméně podstatné – míra nezaměstnanosti je vyšší.

Někdo se tím utěšuje a považuje za pozitivní, že Evropané dávají přednost chvílím volna před prací. Za nízkými úrovněmi využití pracovní síly však stojí z velké části vyšší daně z příjmu a příspěvky na sociální zabezpečení a dále vysoké míry sociálních příspěvků zavedené v době, kdy se pracovní síla prudce rozrůstala a potřeba nedobrovolnou nezaměstnanost nahrazovat nezaměstnaností dobrovolnou se jevila naléhavěji než dnes. Tato opatření bude potřeba přehodnotit, aby se zvýšila nabídka pracovních sil a veřejné finance získaly na udržitelnosti.

Tento proces už probíhá, zejména v Itálii a ve Francii, prostřednictvím škrtů v dávkách sociálního zabezpečení pro pracující s nižšími výdělky, přísnějších podmínek pro čerpání příspěvků v nezaměstnanosti a daňových zápočtů pro „pracující chudé“. Od poloviny 90. let se relativní propad zaměstnanosti v těchto zemích skutečně mírně obrátil.