0

Americká moc a kampaň roku 2004

Americká prezidentská volební kampaň se rozpaluje a s ní i debata o americké moci. Loni po bleskovém vítězství ve čtyřtýdenní irácké válce se mnozí lidé domnívali, že tato problematika je dořešena. Následné potíže v Iráku - a obecněji v amerických zahraničních vztazích - však z tohoto tématu učinily jádro volební kampaně.

Je nesnadné vybavit si, že před pouhým desetiletím všeobecné mínění - jak uvnitř USA, tak mimo ně - soudilo, že Amerika zažívá úpadek. Roku 1992 vítěz primárek v New Hampshire tvrdil, že „studená válka skončila - a zvítězilo Japonsko." Když jsem v roce 1990 vydal knihu Bound to Lead (Zavázáni k vedení), předpovídal jsem přetrvávající růst americké moci. Za neméně důležité ale dnes považuji zpochybnit nové všeobecné přesvědčení, že Amerika je nepřemožitelná a že by se zahraniční politika USA měla řídit „novým unilateralismem".

Po rozpadu Sovětského svazu někteří analytici popisovali vzniklou světovou situaci za unipolární a americkou moc vnímali jako málo vázanou. To je zavádějící. V globálním informačním věku je moc rozložena mezi země podle vzorce, který připomíná spletitou třívrstvou hru v šachy.

Vojenská moc na horní šachovnici je do velké míry unipolární. USA jsou jedinou zemí, která disponuje rozsáhlými nejmodernějšími vzdušnými, námořními i pozemními silami schopnými globálního nasazení - odtud rychlé loňské vítězství v Iráku. Hospodářská moc na prostřední šachovnici je ovšem multipolární, přičemž dvě třetiny celosvětové výroby představují USA, Evropa, Japonsko a Čína. Na této ekonomické herní ploše americkou moc často vyvažují další země.