NEW YORK – Kromě případných nečekaných nových odhalení není mnoho věcí, z nichž bychom si mohli vzít ponaučení v souvislosti s případem bratrů Carnajevových, kteří vešli ve známost jako „bostonští atentátníci“. Můžeme pátrat v dějinách jejich rodu ve znesvářeném Dagestánu nebo znovu zkoumat smrtící přitažlivost islamistického radikalismu. Pochybuji však, že by to bylo jakkoliv poučné.
Starší bratr Tamerlan, který zemřel při přestřelce s policií, jako by dokonale odpovídal profilu člověka, jehož německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger nazývá „radikálním břídilem“. A jeho mladší bratr Džochar, jenž se v bostonské nemocnici zotavuje ze střelných zranění a čeká na proces, v němž mu půjde o život, byl zřejmě jen jeho ubohým následovníkem, který jednal spíš z bratrské lásky než z hlubokého přesvědčení.
Radikální břídil je typ mladého muže, který má dojem, že se stal obětí bezcitného a bezohledného světa. Tento zatrpklý pocit odmítnutí, jímž trpí mnoho zmatených mladých lidí, se u některých mění ve vášnivou touhu po pomstě. Jako Samson v chrámu v Gaze si i on přeje zničit sám sebe v aktu veřejného násilí a vzít s sebou co nejvíce dalších lidí.
Spouštěcím mechanismem tohoto závěrečného aktu může být cokoliv: odmítnutí milovanou osobou, neúspěšná žádost o místo. Talentovanému boxerovi Tamerlanovi byla odepřena příležitost stát se šampionem, protože ještě nebyl občanem Spojených států. Radikální islamismus mu nabídl okamžitý důvod, pro který mohl zemřít.
Zajímavější a v jistém smyslu mnohem znepokojivější je reakce USA na bostonské útoky, při nichž zahynuli tři lidé a 264 dalších utrpělo zranění. I poté, co Tamerlan zemřel a již poraněný Džochar byl jediným známým pachatelem na útěku, se bostonské úřady rozhodly uzavřít celé město. Veřejná doprava se zastavila, vlaky do města a z něj zůstaly stát, prodejny a firmy se zavřely a občanům bylo řečeno, ať zůstanou doma. Až do vypátrání přežívajícího atentátníka se tak Boston změnil v město duchů.
Mohou-li mít dva mladí potížisté s podomácku vyrobenými bombami z hnojiva a tlakových hrnců takový vliv na velké americké město, pak si lze představit, jak lákavý dnes musí být jejich příklad pro další radikální břídily, nemluvě o radikálních skupinách. Ukazuje to, jak zranitelným se může moderní město stát, pokud jeho vedoucí představitelé ztratí nervy.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přehnaná reakce úřadů – a také velké části tisku – byla o to zvláštnější, že k ní došlo právě v době, kdy americký Senát zamítl návrh zákona, který by dříve usvědčeným zabijákům a duševně narušeným lidem ztížil možnost kupovat jakékoliv zbraně a ostatním soukromým osobám by ztížil možnost obstarávat si zbraně používané za normálních okolností pouze ve válce.
Zdá se, jako by Američané dokázali tolerovat společnost, v níž vyšinutí muži se zbraněmi zakoupenými na otevřeném trhu pravidelně vraždí školáky a další nevinné osoby, ale jako by propadali kolektivní hysterii, pokud nějaké vraždy spáchají lidé s nálepkou „teroristů“.
Možná je to odraz toho, nač jsou lidé zvyklí. Španělé byli tak uvyklí násilným činům baskických separatistů, že se u nich povraždění 191 osob islamistickými extremisty v Madridu v roce 2004 setkalo s pozoruhodnou nevzrušeností. A když následujícího roku zemřelo při sebevražedném útoku v londýnském metru 52 lidí, Britové rovněž reagovali poměrně klidně, poněvadž v 70. letech zažívali celé roky irské teroristické násilí. Podobně jako Španělé na ně byli zvyklí. Američané však navzdory útokům z 11. září 2001 na násilí zvyklí nejsou.
Ještě horší je, že řada republikánských senátorů včetně takových osobností, jako je John McCain, vyzvalo k tomu, aby byl Džochar Carnajev, který je občanem USA, zbaven občanských práv a postaven před vojenský tribunál jako „nepřátelský bojovník“, jako by byl tento devatenáctiletý student vojákem ve válce proti Americe.
Přehnaný strach z vnějších nepřátel byl vždy součástí americké politické krajiny. „Stát přistěhovalců“ byl tradičně pokládán za útočiště před nebezpečím. Zlý svět tam venku by neměl mít možnost dotknout se Země svobody. Když to udělá – v Pearl Harboru nebo v září 2001 –, pak se strhne peklo.
Dalším faktorem může být potřeba společného nepřítele v zemi, jejíž občané pocházejí z tolika různých kultur a tradic. Když jsou lidé obklopeni komunisty nebo islamisty, mají pocit sounáležitosti. Obrana národa před nebezpečnými lidmi zvenčí – a jejich domácími agenty, skutečnými i smyšlenými – představuje silné pouto.
V době války mohou být taková pouta užitečná, ba přímo nezbytná. Politika strachu však představuje nebezpečí pro USA samotné. Cílem politických teroristických skupin, jako je al-Káida, je vyprovokovat odplatu a maximalizovat publicitu pro vlastní zájmy. Jako běžní zločinci by členové těchto skupin tohoto cíle nedosáhli. Pokud se však vydávají za vojáky ve válce s největší vojenskou mocností světa, pak si získávají sympatie a také rekruty z řad radikálních břídilů a nespokojenců.
Bývalý americký prezident George W. Bush kdysi vysvětloval terorismus jako projev nenávisti k americké svobodě. Když však má terorismus za následek mučení vězňů, stále silnější policejní dohled a oficiální ohrožení práv amerických občanů – nebo když si zločin spáchaný dvěma mladými přistěhovalci vyžádá uzavření celého města –, pak vláda poškozuje svobodu Američanů ve větší míře, než v jakou by kdy mohl doufat jakýkoliv terorista.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Kromě případných nečekaných nových odhalení není mnoho věcí, z nichž bychom si mohli vzít ponaučení v souvislosti s případem bratrů Carnajevových, kteří vešli ve známost jako „bostonští atentátníci“. Můžeme pátrat v dějinách jejich rodu ve znesvářeném Dagestánu nebo znovu zkoumat smrtící přitažlivost islamistického radikalismu. Pochybuji však, že by to bylo jakkoliv poučné.
Starší bratr Tamerlan, který zemřel při přestřelce s policií, jako by dokonale odpovídal profilu člověka, jehož německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger nazývá „radikálním břídilem“. A jeho mladší bratr Džochar, jenž se v bostonské nemocnici zotavuje ze střelných zranění a čeká na proces, v němž mu půjde o život, byl zřejmě jen jeho ubohým následovníkem, který jednal spíš z bratrské lásky než z hlubokého přesvědčení.
Radikální břídil je typ mladého muže, který má dojem, že se stal obětí bezcitného a bezohledného světa. Tento zatrpklý pocit odmítnutí, jímž trpí mnoho zmatených mladých lidí, se u některých mění ve vášnivou touhu po pomstě. Jako Samson v chrámu v Gaze si i on přeje zničit sám sebe v aktu veřejného násilí a vzít s sebou co nejvíce dalších lidí.
Spouštěcím mechanismem tohoto závěrečného aktu může být cokoliv: odmítnutí milovanou osobou, neúspěšná žádost o místo. Talentovanému boxerovi Tamerlanovi byla odepřena příležitost stát se šampionem, protože ještě nebyl občanem Spojených států. Radikální islamismus mu nabídl okamžitý důvod, pro který mohl zemřít.
Zajímavější a v jistém smyslu mnohem znepokojivější je reakce USA na bostonské útoky, při nichž zahynuli tři lidé a 264 dalších utrpělo zranění. I poté, co Tamerlan zemřel a již poraněný Džochar byl jediným známým pachatelem na útěku, se bostonské úřady rozhodly uzavřít celé město. Veřejná doprava se zastavila, vlaky do města a z něj zůstaly stát, prodejny a firmy se zavřely a občanům bylo řečeno, ať zůstanou doma. Až do vypátrání přežívajícího atentátníka se tak Boston změnil v město duchů.
Mohou-li mít dva mladí potížisté s podomácku vyrobenými bombami z hnojiva a tlakových hrnců takový vliv na velké americké město, pak si lze představit, jak lákavý dnes musí být jejich příklad pro další radikální břídily, nemluvě o radikálních skupinách. Ukazuje to, jak zranitelným se může moderní město stát, pokud jeho vedoucí představitelé ztratí nervy.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přehnaná reakce úřadů – a také velké části tisku – byla o to zvláštnější, že k ní došlo právě v době, kdy americký Senát zamítl návrh zákona, který by dříve usvědčeným zabijákům a duševně narušeným lidem ztížil možnost kupovat jakékoliv zbraně a ostatním soukromým osobám by ztížil možnost obstarávat si zbraně používané za normálních okolností pouze ve válce.
Zdá se, jako by Američané dokázali tolerovat společnost, v níž vyšinutí muži se zbraněmi zakoupenými na otevřeném trhu pravidelně vraždí školáky a další nevinné osoby, ale jako by propadali kolektivní hysterii, pokud nějaké vraždy spáchají lidé s nálepkou „teroristů“.
Možná je to odraz toho, nač jsou lidé zvyklí. Španělé byli tak uvyklí násilným činům baskických separatistů, že se u nich povraždění 191 osob islamistickými extremisty v Madridu v roce 2004 setkalo s pozoruhodnou nevzrušeností. A když následujícího roku zemřelo při sebevražedném útoku v londýnském metru 52 lidí, Britové rovněž reagovali poměrně klidně, poněvadž v 70. letech zažívali celé roky irské teroristické násilí. Podobně jako Španělé na ně byli zvyklí. Američané však navzdory útokům z 11. září 2001 na násilí zvyklí nejsou.
Ještě horší je, že řada republikánských senátorů včetně takových osobností, jako je John McCain, vyzvalo k tomu, aby byl Džochar Carnajev, který je občanem USA, zbaven občanských práv a postaven před vojenský tribunál jako „nepřátelský bojovník“, jako by byl tento devatenáctiletý student vojákem ve válce proti Americe.
Přehnaný strach z vnějších nepřátel byl vždy součástí americké politické krajiny. „Stát přistěhovalců“ byl tradičně pokládán za útočiště před nebezpečím. Zlý svět tam venku by neměl mít možnost dotknout se Země svobody. Když to udělá – v Pearl Harboru nebo v září 2001 –, pak se strhne peklo.
Dalším faktorem může být potřeba společného nepřítele v zemi, jejíž občané pocházejí z tolika různých kultur a tradic. Když jsou lidé obklopeni komunisty nebo islamisty, mají pocit sounáležitosti. Obrana národa před nebezpečnými lidmi zvenčí – a jejich domácími agenty, skutečnými i smyšlenými – představuje silné pouto.
V době války mohou být taková pouta užitečná, ba přímo nezbytná. Politika strachu však představuje nebezpečí pro USA samotné. Cílem politických teroristických skupin, jako je al-Káida, je vyprovokovat odplatu a maximalizovat publicitu pro vlastní zájmy. Jako běžní zločinci by členové těchto skupin tohoto cíle nedosáhli. Pokud se však vydávají za vojáky ve válce s největší vojenskou mocností světa, pak si získávají sympatie a také rekruty z řad radikálních břídilů a nespokojenců.
Bývalý americký prezident George W. Bush kdysi vysvětloval terorismus jako projev nenávisti k americké svobodě. Když však má terorismus za následek mučení vězňů, stále silnější policejní dohled a oficiální ohrožení práv amerických občanů – nebo když si zločin spáchaný dvěma mladými přistěhovalci vyžádá uzavření celého města –, pak vláda poškozuje svobodu Američanů ve větší míře, než v jakou by kdy mohl doufat jakýkoliv terorista.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.