0

Americká zahraniční politika po Iráku

Co přijde po Iráku? Nedokáže-li současný vojenský „příval“ prezidenta George W. Bushe zajistit výsledek, který by se dal nazvat „vítězstvím“, jaké ponaučení z toho Spojené státy vyvodí pro svou budoucí zahraniční politiku? Uzavřou se do sebe, tak jako po porážce ve Vietnamu před třemi desítkami let? Obrátí se od prosazování demokracie k úzce realistickému pohledu na své zájmy? Třebaže diskuse ve Washingtonu je fixovaná na Irák, řada přemýšlivých zahraničních pozorovatelů si klade právě tyto dlouhodobější otázky.

Analytici a učenci si americké postavení ve světě často mylně vysvětlují. Například před dvěma dekádami obecným míněním bylo, že USA jsou na ústupu. V dalším desetiletí, s koncem studené války, nový obecný názor zněl, že svět je unipolární americká hegemonie. Někteří neokonzervativní učenci došli k závěru, že USA jsou tak mocné, že mohou určovat, co je správné, a ostatní budou nuceni se podřídit. Charles Krauthammer názor oslavil jako „nový unilateralismus“ a tento náhled silně ovlivnil Bushovu administrativu už před útoky z 11. září 2001.

Nový unilateralismus se však zakládal na naprostém neporozumění podstatě moci ve světové politice. Moc je schopnost dosahovat výsledků, které si člověk přeje. To, zda vlastnictví prostředků k takovým výsledkům povede, závisí na okolnostech. Například velká moderní tanková armáda je mocným prostředkem, pokud se válčí v poušti, což ovšem neplatí, bojuje-li se v bažině – jak Amerika zjistila ve Vietnamu. V minulosti se předpokládalo, že většině otázek dominuje vojenská moc, ale v dnešním světě se kontextové rámce moci výrazně liší.

Rozdělení moci v politice současnosti jsem přirovnal k obdobě třírozměrné hry v šachy. Na horní šachovnici – hrací ploše vojenských vazeb mezi státy – svět skutečně je unipolární a zřejmě takový po desítky let zůstane. Na prostřední šachovnici hospodářských vztahů už ale svět je multipolární a USA nemohou dosáhnout výsledků, které si přejí, bez spolupráce s Evropou, Japonskem, Čínou a dalšími. Konečně, na spodní šachovnici mezinárodních záležitostí mimo kontrolu vlád – včetně oblastí od změny klimatu přes pandemie po mezinárodní terorismus – je moc rozložena neuspořádaně a nemá žádný smysl nárokovat si americkou hegemonii.