51

Vyšinutá demokracie v Americe

NEW YORK – Liberální francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville navštívil Spojené státy v roce 1831 údajně proto, aby napsal pojednání o jejich „osvíceném“ vězeňském systému (nejčerstvějším moderním nápadem bylo tehdy zamykat lidi na samotku jako kajícné mnichy). Z cesty vzešlo Tocquevillovo mistrovské dílo, Demokracie v Americe, v němž vyjádřil obdiv k americkým občanským svobodám a první opravdu liberální demokracii světa příznivě hodnotil ve srovnání s institucemi Starého světa.

Jenže Tocqueville měl i vážné výhrady. Největším nebezpečím pro demokracii USA byla podle něj tyranie většiny, dusivá intelektuální konformita amerického života, potlačující menšinový názor a disent. Byl přesvědčen, že výkon neomezené moci, ať jednoho despoty nebo politické většiny, skončí nutně katastrofou.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Demokracie, ve smyslu vlády většiny, potřebuje mantinely, jako každý jiný systém vládnutí. Britové právě proto smísili moc volených politiků s mocí aristokratické výsady. Američané si zase z téhož důvodu stále hýčkají oddělení vládních mocí, zaručené Ústavou.

Naproti tomu ve francouzském republikánském systému stát zastupuje takzvanou vůli lidu. Jeho moc tak má volnější meze, což může vysvětlovat vyšší četnost pouličních demonstrací, a dokonce davového násilí ve Francii. Takové otřesy mohou fungovat jako neformální brzdy oficiální moci.

Tocqueville si v systému USA povšiml ještě dalšího pramene zdrženlivosti: moci náboženství. Lidskou chamtivost, jakož i pokušení přiklánět se k extrémům, tlumil umírňující vliv sdílené křesťanské víry. Svoboda v USA byla nerozlučně spjata s náboženskou vírou.

Podívaná na dnešní americkou politiku by na Tocquevillův postřeh vrhla stín pochybnosti. Anebo spíš projevy mnoha republikánů aspirujících na prezidenta zní jako zvrácený odraz toho, co v roce 1831 viděl. Náboženství a svoboda se stále zmiňují jedním dechem, často však na podporu extrémních názorů. Náboženské menšiny se očerňují. Dochází k podněcování apokalyptického strachu. Prosazuje se nesnášenlivost. To vše ve jménu Boha.

Samozřejmě že USA nejsou jedinou zemí, kde dnes politiku napouštějí jedem okrajoví demagogové. V západní Evropě je jazyk náboženství slyšet méně často, o to hlasitější je však v částech východní Evropy, Turecku a Izraeli. Všude v demokratickém světě přitom zaznívá totéž poselství populismu: za všechny naše strasti a strachy, od evropské uprchlické krize po nerovnost v globální ekonomice a od „multikulturalismu“ po vzestup radikálního islámu, nesou vinu liberální elity.

Populismus vyvolává značné znepokojení, především proto, že politici hlavního proudu jsou čím dál méně schopni nacházet přesvědčivý způsob jak zastavit jeho vzestup. Ti, kdo se právem obávají politiky strachu, rádi tvrdí, že populismus je hrozbou pro samotnou demokracii. Nedůvěra k elitám rozvíjí nedůvěru v systém a stesk po velkých vůdcích, kteří nás zbaví sobeckosti profesionálních politiků, povede k novým podobám tyranie.

To se může ukázat jako pravda. Ve skutečnosti dnes ale není v obklíčení demokracie. V některých ohledech jsou mnohé společnosti demokratičtější než dřív. I kdyby nic jiného, fenomén Donalda Trumpa ukazuje, že populární outsideři dokážou obejít zažitý partajní establishment. Také sociální média umožňují vyhnout se tradičním filtrům moci, jako jsou seriózní noviny a vysílání, a nezprostředkovaně zveřejnit jakýkoli úhel pohledu.

Tradiční řád narušuje také schopnost soukromého jmění vychylovat veřejné mínění, zejména v USA. Bohatství jednotlivce dokáže rozdmýchávat odpor k elitá��ství, neboť to se vyznačuje spíš vzděláním než finanční silou.

Rozzlobení lidé stržení poselstvím populismu mají větší zlost na liberální profesory, bystré bankéře či skeptické novináře než na miliardáře. (U prezidenta Obamy vyvolává tolik vzteku jak elitní vzdělání, tak barva kůže – či spíše kombinace obojího.)

Zároveň mají lidé větší moc než dřív zvolit si gaunery lačné po moci. Takové osobnosti, podobně jako divoké a nespoutané názory vířící po internetu, už nedrží v šachu tradiční stranické elity.

To, co se vytrvale rozpadá, není demokracie, ale mantinely, jež Tocqueville pokládal za podstatné pro fungování liberální politiky. Populističtí lídři čím dál častěji své zvolení většinou hlasů považují za oprávnění k rozdrcení veškerého politického a kulturního disentu.

Tocquevillova noční můra se v USA ještě nezhmotnila, ale má blízko k tomu, co vidíme v Rusku, Turecku, Maďarsku a snad Polsku. Dokonce i Izrael, který měl vždy, navzdory mnoha svým samozřejmým problémům, pevnou demokracii, se posouvá tímto směrem, když tamní ministři vlády požadují od spisovatelů, umělců a novinářů důkaz o „věrnosti státu“.

Je těžké odhadnout, jak si tradiční elity chtějí vydobýt zpět autoritu. Přesto si myslím, že Tocqueville měl pravdu. Bez editorů nemůže existovat seriózní žurnalistika. Bez stran vedených zkušenými politiky se setřou hranice mezi zábavním průmyslem a politikou. Bez mantinelů omezujících touhy a předsudky většiny bude vévodit nesnášenlivost.

Nejde tu o nostalgii ani snobství. Ani o žádost, abyste důvěřovali každému s uvěřitelným nádechem autority. Zlost na elity není vždy nespravedlivá. Globalizace, imigrace a kosmopolitismus doposud sloužily zájmům vysoce vzdělané menšiny, leč občas na úkor lidí méně privilegovaných.

Fake news or real views Learn More

Přesto je dnes problém pojmenovaný Tocquevillem ve 30. letech 19. století relevantnější než dřív. Liberální demokracii nelze zužovat na soupeření v popularitě. Jsou nezbytné mantinely vlády většiny, které ochrání práva menšin, ať už etnických, náboženských či intelektuálních. Jakmile se tato ochrana vypaří, přijdeme o svobody, jež demokracie měla údajně chránit.

Z angličtiny přeložil David Daduč