Sebezničující americká hegemonie

Když jsem téměř před dvaceti lety psal o „konci dějin“, nepředpokládal jsem, do jaké míry chování a špatný úsudek Američanů učiní z antiamerikanismu jednu z hlavních zlomových linií globální politiky. Přesto k tomu zejména po teroristických útocích z 11. září 2001 došlo, a to kvůli čtyřem klíčovým chybám Bushovy administrativy.

Za prvé byla doktrína „preventivního úderu“ formulovaná v reakci na útoky v roce 2001 nevhodně rozšířena i na Irák a další takzvané „zlotřilé státy“, které hrozily vývojem zbraní hromadného ničení. Jistě, prevence je plně oprávněná tváří v tvář teroristům bez státu, kteří takovými zbraněmi disponují. Nemůže však být jádrem obecné politiky nešíření, v jejímž rámci zasahují Spojené státy kdekoliv na světě, aby zabránily vývoji jaderných zbraní.

Náklady na uskutečňování takové politiky by jednoduše byly příliš vysoké (několik set miliard dolarů a desetitisíce mrtvých v Iráku, jejichž počet navíc stále narůstá). Proto se Bushova administrativa vystříhala vojenské konfrontace se Severní Koreou a Íránem, přestože obdivuje letecký úder Izraele na irácký reaktor Osirak v roce 1981, který vrátil jaderný program Saddáma Husajna o několik let zpátky. Samotný úspěch tohoto útoku koneckonců znamenal, že takto omezenou intervenci nelze nikdy zopakovat, poněvadž potenciální šiřitelé se naučili umísťovat své rodící se zbrojní programy do podzemí, ukrývat je nebo je duplikovat.