Druhý Zlatý věk Ameriky

Nejbohatším kongresovým obvodem v USA je luxusní Upper East Side v New Yorku s ročním příjmem 41 151 dolarů na hlavu. Naopak nejchudší kongresový obvod, obývaný převážně hispánskými imigranty a s ročním příjmem 6 997 dolarů na obyvatele, se nachází v Los Angeles. V roce 1973 dosahovaly roční příjmy v nejchudší pětině rodin v průměru 13 240 (dnešních) dolarů; v roce 2000 byly průměrné roční příjmy téže skupiny stejné: 13 320 dolarů. Naproti tomu nebohatších pět procent amerických rodin dalo v roce 1973 dohromady v průměru 149 150 dolarů, zatímco v roce 2002 top bylo už 254 840 dolarů. Nárůst nerovnosti tak stačil k tomu, aby bohatým vzrostly příjmy o celé dvě třetiny, zatímco příjmy střední vrstvy společnosti porostly jen o deset procent a příjmy nejslabší ekonomické skupiny nenarostly vůbec.

Pro nezasvěcence je na rostoucí nerovnosti v Americe nejzvláštnější asi to, že Američané proti ní vesměs nenamítají. Přitom společnost, kde je rozvrstvení příjmů nerovnoměrné, je na tom hůře než společnost, kde jsou příjmy víceméně rovné. Deset tisíc dolarů navíc se v domácnosti multimilionáře nijak zvlášť neprojeví, ovšem chybí-li deset tisíc dolarů středostavovské rodině, dokáže to jejím rozpočtem pěkně zamávat.

Budeme-li se řídit utilitářským principem nositele Nobelovy ceny Jamese Buchanana - tedy že prosperita společnosti se má hodnotit tak, že si představíme, že máme stejnou šanci být bohatým i chudým -, je snadné konstatovat, že čím je společnost rovnější, tím je lépe sociálně i ekonomicky uspořádána. Odtud je pak už jen krůček k tvrzení - za předpokladu, že přerozdělující daně nezpomalují hospodářský růst -, že pokud dochází k nárůstu nerovnosti, je povinností vlády zdanit bohaté a přesunem těchto peněz chudým tento nárůst vykompenzovat.

https://prosyn.org/BZsSncPcs