6

Sbohem, Blízký východe?

PAŘÍŽ – Už nějakou dobu získává na významu jistá strategická vize: Spojené státy se stávají energeticky nezávislou zemí, což připravuje půdu pro jejich politický ústup z Blízkého východu a ospravedlňuje jejich strategický příklon k Asii. Intuitivně se tento pohled jeví jako správný, ale je tomu skutečně tak?

Energeticky hladová Amerika byla dlouho odkázaná na globální trh, aby uspokojila svou domácí poptávku. V roce 2005 USA dovážely 60% energie, kterou doma spotřebovaly. Od té doby se však podíl dovozu snižuje a tento trend by měl pokračovat. Očekává se, že v roce 2020 se USA stanou energeticky soběstačnou zemí a do roku 2030 začnou vyvážet ropu.

Takový scénář by USA poskytl tři obrovské výhody. Vzhledem k nižším nákladům spojeným s těžbou břidlicového plynu by zvýšil americkou hospodářskou konkurenceschopnost, zejména ve vztahu k Evropě. Dále by snížil zranitelnost Ameriky vůči rostoucímu neklidu v arabském světě. A konečně by zvýšil relativní zranitelnost hlavního amerického strategického rivala Číny, která je na dodávkách energie z Blízkého východu naopak stále závislejší.

Tato fakta je evidentně třeba brát vážně, avšak vyvozování jejich důsledků pro americkou zahraniční politiku na Blízkém východě by se nemělo uspěchat. Především platí, že energetická závislost je sice klíčovým prvkem americké politiky v regionu, ale zdaleka není faktorem jediným. Neméně důležité jsou bezpečnost Izraele a touha udržet na uzdě Írán.