LONDÝN – Mým neoblíbenějším marxistou byl odjakživa Groucho Marx. Jeden z jeho žertů jde až k jádru neúspěchu marxistické ideologie, onoho dogmatického náboženství, jež světu uštědřil jeho jmenovec Karl.
„Komu budete věřit,“ tázal se kdysi Groucho, „mně, anebo svým vlastním očím?“ Pro stamiliony občanů komunisty řízených zemí ve dvacátém století se ono „mně“ v otázce rovnalo diktátorovi či oligarchii vládnoucí totalitní nebo autoritářskou mocí. Na tom, co jste viděli na vlastní oči, vůbec nezáleželo. Museli jste přijmout, že svět je takový, jaký vám říkají, že je. Realitou bylo, cokoliv vládnoucí strana za realitu prohlásila.
Designovaný nástupce Mao Ce-tunga, Chua Kuo-feng, povznesl tento přístup na uměleckou formu. Proslul jako „cokolivista“. Strana i lidé měli svědomitě konat, cokoliv jim Mao předepsal.
LONDÝN – Mým neoblíbenějším marxistou byl odjakživa Groucho Marx. Jeden z jeho žertů jde až k jádru neúspěchu marxistické ideologie, onoho dogmatického náboženství, jež světu uštědřil jeho jmenovec Karl.
„Komu budete věřit,“ tázal se kdysi Groucho, „mně, anebo svým vlastním očím?“ Pro stamiliony občanů komunisty řízených zemí ve dvacátém století se ono „mně“ v otázce rovnalo diktátorovi či oligarchii vládnoucí totalitní nebo autoritářskou mocí. Na tom, co jste viděli na vlastní oči, vůbec nezáleželo. Museli jste přijmout, že svět je takový, jaký vám říkají, že je. Realitou bylo, cokoliv vládnoucí strana za realitu prohlásila.
Designovaný nástupce Mao Ce-tunga, Chua Kuo-feng, povznesl tento přístup na uměleckou formu. Proslul jako „cokolivista“. Strana i lidé měli svědomitě konat, cokoliv jim Mao předepsal.